Běloves u Náchoda

Cu mineralizace v tělese granodioritového porfyritu ve fylitech novoměstského krystalinika.

Obrazová dokumentace k lokalitě

severní šířka (S42): 50°25,041´

východní délka (S42): 16°11,847´

nadmořská výška: 424 m n.m.

mapa KČT: č. 26 (D3)

hlavní stránka

seznam lokalit

mapa lokalit

o autorech

průvodce Morava

Asi 2 km v. od nádraží v Náchodě a 400 m v. od bývalého lázeňského komplexu v Bělovsi najdeme dnes již opuštěný a částečně zarostlý etážový lom (foto 1, 2, 3, 4 a 5). Přístup na lokalitu je po silnici z Náchoda, ze které musíme v Bělovsi odbočit na most přes Metuji k hotelu Bonato. Odtud vychází zelená turistická značka k pevnosti Březinka, která se nachází cca 250 m ve svahu nad lomem. Do lomu vede od hotelu asfaltová komunikace (foto 6) kolem budov bývalých lázní, vzdálenost do lomu je cca 400 m (mapa 1). V lomu je dostatek materiálu ke studiu hlavních horninových typů.

Lom u Bělovsi se nachází v jednotce, která se dříve označovala jako orlicko-kladská klenba. V dnešním pojetí je celé jednotka rozdělena na orlicko-kladské krystalinikum tvořené skupinou sněžnickou a stroňskou a tvořící jakési „jádro“ (mapa 2). „Obalové“ jednotky tvoří krystalinikum novoměstské, zábřežské a staroměstské. Tyto tři jednotky se v původním pojetí označovali jako série.

Oblast mezi Bělovsí a Dobrošovem tvoří nejsevernější část novoměstského krystalinika. Novoměstské krystalinikum (dřívější označení novoměstská skupina nebo novoměstské fylity) je komplexem zvrásněných a epizonálně metamorfovaných hornin proterozoického stáří. Na SV je od nadložní stroňské skupiny orlicko-kladského krystalinika odděleno olešnicko-uhřínovským přesmykem (obrázek 1). Novoměstské krystalinikum a stroňská série orlicko-kladského krystalinika mají různé stáří, horniny stroňské série jsou metamorfovány výhradně v granátové zóně a běžnými vložkami jsou krystalické vápence, zatímco bazické vulkanity prakticky chybí. Na JV pozvolna přechází novoměstské krystalinikum do zábřežského krystalinika, které se odlišuje litologicky. Na JZ je krystalinikum překryto křídovými sedimenty a v s. části i permskými sedimenty.

V novoměstském krystaliniku se rozlišují dvě souvrství, která nejsou ostře oddělena, protože dochází k pozvolné změně sedimentace pelitické do peliticko-psamitické. Spodní souvrství šedých fylitů tvoří komplexy hornin monotónního charakteru reprezentované fylity až fylitickými svory šedé barvy. Fylity nejsou jednotné, rozlišují se typy chlorit-muskovitové a biotit-muskovitové. Mezi Náchodem a Novým Městem nad Metují (údolí Pekla) převládají sericitcké až chlorit-sericitické fylity. Tence břidličnaté, detailně provrásněné horniny mají šedou nebo černošedou barvu, na plochách foliace mají hedvábný lesk. Běžná je přítomnost žilek a čoček sekrečního křemene. Hlavními složkami jsou křemen, albit, muskovit a místy biotit. Vedlejší a akcesorické fáze jsou chlorit, hematit, apatit, turmalín, zoisit a grafit. Ve sledu jsou zastoupeny polohy grafitických fylitů a grafitických kvarcitů. Nejnižším členem spodního souvrství jsou produkty bazického vulkanismu reprezentované epidotickými a biotitickými amfibolity nebo vzácněji granátickými amfibolity. Ojedinělé jsou vložky epidot-amfibolických a chlorit-aktinolitických břidlic.

Svrchní souvrství je litologicky pestřejším komplexem hornin, ve kterém převažují fylity a fylitické droby s asociací minerálů chlorit – sericit – biotit. Fylitické droby až fylity jsou zelonošedé až šedookrové horniny s výraznou plošně paralelní stavbou a složením křemen, albit, muskovit, chlorit a biotit. Běžné akcesorie tvoří apatit, zirkon, turmalín, titanit, epidot a rudnina. V s. části krystalinika (okolí Bělovsi a Dobrošova) jsou běžné svorové fylity s granátem a kontaktně metamorfované muskovit-biotitové fylity (vliv novohrádeckého masivu). Podobně jako ve spodním souvrství jsou i zde zastoupeny bazické vulkanity ve formě epidot-amfibolových, chlorit-epidotových nebo amfibolových břidlic.

Typickým znakem novoměstského krystalinika je metamorfní zonálnost (obrázek 2). Chloritová zóna se vyskytuje ve spodním i svrchním souvrství v nejzápadnější části krystalinika. Biotitová zóna se zvolna vyvíjí směrem k východu přes subzónu muskovit – chlorit – biotit do subzóny muskovit – biotit. Granátová zóna tvoří nejvýchodnější část krystalinika v těsném kontaktu se stroňskou sérií, Vyvinuta je rovněž v širším lemu novohrádeckého masivu.

Lomem v Bělovsi jsou velmi pěkně odkryty horniny svrchního souvrství novoměstského krystalinika. Můžeme je označit jako fylity až svorové fylity, které byly více či méně teplotně ovlivněny magmatickým tělesem novohrádeckého masivu. Fylity jsou metamorfovány v biotitové zóně, mají zelenošedou až hnědošedou barvu a výraznou plošně paralelní stavbu (foto 7 a 8). Plochy foliace jsou stříbřitě lesklé, často se zřetelnou lineací (foto 9, 10 a 11). Místy jsou velmi detailně provrásněné (foto 12), na kontaktu s žilou mikrogranodioritu jsou silně rozpadavé (foto 13 a 14). Základní složení je křemen, albit, muskovit, biotit ± granát. Akcesoricky jsou přítomny chlorit, zirkon, apatit a turmalín. Struktura je lepidogranoblastická až granolepidoblastická. Křemen a albit tvoří drobná xenomorfní zrna, jejichž agregáty jsou prostoupeny pásy agregátů muskovitu a méně zastoupeného biotitu, často intenzívně provrásněných (foto 15, 16 a 17).

Významnou strukturou je průnik nepravé ložní žíly mikrogranitu (granodioritového porfyritu) komplexem fylitů. Žíla má směr SZ-JV s úklonem 40° k JZ a mocností 20-40 m a je velmi pravděpodobně spjata s magmatity novohrádeckého masivu. Hornina je světle červené až červenošedé barvy s výrazně porfyrickou strukturou (foto 18 a 19). Porfyrické vyrostlice tvoří silně sericitizovaný zonální plagioklas (foto 20 a 21), v základní hmotě najdeme křemen, plagioklas a biotit (foto 22 a 23).

Na žílu mikrogranodioritu je vázána Cu mineralizace, která částečně proniká i do okolních hematitizovaných fylitů (foto 24). K lokálnímu nahromadění dochází v místech tektonického porušení horniny v původně cementační zóně, které se později dostala do oxidačních podmínek. Asociaci primárních minerálů tvoří kuprit, který má charakter výplní žilek nebo tvoří ojedinělé oktaedrické krystaly nebo jehlice (chalkotrichit). Vzácně bylo zaznamenáno prorůstání s domeykitem a algodonitem. Vyskytuje se zde ojedinělý arzenopyrit, erytrin a na kalcitových žilkách chalkopyrit. V sekundární mineralizaci byl zaznamenán tenorit, malachit, azurit, olivenit, tirolit, chryzokol a velmi vzácně keříčky ryzí mědi.

Běloves je známá především lázněmi s charakteristickou hydrogenuhličitou vodou, která byla jímána v těsném okolí řeky Metuje, nebo vyvěrala přímo v řece. Lázně jsou však již 10 let mimo provoz, ale na konci roku 2007 se začalo hovořit o jejich obnovení.

Domečka K., Opletal M. (1976): Stratigrafie, stavba a metamorfóza severní části novoměstské série. – Sbor. geol. věd, řada G, 28, 157-187. Praha.

Domečka K., Opletal M. (1980): Metamorphosed Upper Proterozoic tholeiites of the N.E. part of the Bohemian Massif. – Krystalinikum, 15, 55-80. Praha.

Hošek M. (1964): K výskytům Cu-zrudnění v magmatitech Podkrkonoší. – Čas. Mineral. Geol., 9, 3, 261-266. Praha.

Mísař Z., Dudek A., Havlena V., Weiss J. (1983): Geologie ŠSR I. Český masív. – SPN, Praha. 336 stran.

Paděra K. (1951): Revize nerostů ze skupiny domeykitu a algodonitu. – Rozpravy Čes. akad. věd a umění, 61, 4, 1-22. Praha.

Paděra K. (1952): Arzenopyrit obsahující kobalt z Bělovsi u Náchoda. – Věstník Král. Česk. spol. nauk., tř. MO, 12, 1-8. Praha.

Opletal M., Domečka K., Čech S., Čuta M., Fajst M., Holub V., Kačura G., Líbalová J., Pošmourný K., Sekyra J., Střída M., Šalanský K., Šulcek Z., Tásler R., Valečka J. (1980): Geologie Orlických hor. Vydal ÚÚG v Academii, Praha. 208 stran.

Svoboda J., Chaloupský J. (editors), (1961): Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1:200 000 M – 33 – XVII, Náchod. – Vydal ÚÚG v Academii, 211 stran. Praha.

hlavní stránka

seznam lokalit

mapa lokalit

o autorech

průvodce Morava