Kožlany

Satelitní peň v proterozoickém plášti čistecko-jesenického masivu

Obrazová dokumentace k lokalitě

severní šířka (S42): 50°00,040´

východní délka (S42): 13°31,651´

nadmořská výška: 447 m n. m.

mapa KČT: č. 33 (B-C1)

hlavní stránka seznam lokalit mapa lokalit o autorech průvodce Morava

Asi 18 km jz. od Rakovníka se nachází obec Kožlany. Jeden kilometr sz. od obce najdeme opuštěný dvouetážový lom (foto 1, 2, 3). Přístup do lomu je po asfaltové komunikaci, která odbočuje těsně před železničním přejezdem vpravo ze silnice Kožlany – Hradecko a po asi 500 m přijedeme ke štěrkové cestě vedoucí do lomu (foto 4). Přístup na lokalitu je možný z obce Kožlany po asfaltové a dále štěrkové cestě (modrá turistická značka) kolem cihelny a židovského hřbitova (mapa 1, foto 5, 6).


Čistecko-jesenický granitoidní masiv je ve svém vulkanosedimentárním svrchnoproterozoickém plášti doprovázen velkým množstvím žilných vyvřelin i hlubinnými eruptivy vytvářejícími několik drobných satelitních pňů (obrázek 1). Jeden z nich je odkryt opuštěným dvouetážovým lomem na Šibeničním vrchu, asi 750 m severně od západního okraje obce Kožlany (foto 7, 8, 9, 10). Těleso čočkovitého tvaru, protažené ve směru sv.-jz., má délku 640 m, jeho maximální šířka dosahuje 250 m (mapa 2, obrázek 2). Morfologicky vytváří mírnou, avšak ze všech stran zřetelnou vyvýšeninu, jejíž nejvyšší bod dosahuje nadmořské výšky 471 m.

Přestože se tento peň skládá z devíti odlišných horninových druhů, chová se přes vysoký stupeň své vnitřní diferencovanosti jako zhruba homogenní celek, spočívající v podstatě konformně ve svém sedimentárním plášti. Je porušen disjunktivní tektonikou v.-z. směru, dělící těleso na soustavu v podstatě paralelních segmentů. Tatáž tektonika umožnila průnik tří z celkového počtu čtyř generací žilných hornin. Čtvrtá generace žilných vyvřelin, přetínající horniny všech zbývajících generací, je orientována severojižně.

Hlubinné magmatity kožlanského intruzívního pně (asi 84 %) lze rozdělit na křemenné diority (stejnoměrně zrnité i porfyrické) a gabroidy (gabra, anortozity, pyroxenity až melagabra). Žilné vyvřeliny (16 %) reprezentují lamprofyry (spessartity, kersantity, minety) a žilné leukogranitoidy. K plášťovým horninám kožlanského pně a xenolitům v něm uzavíraným patří proterozoické sedimenty nacházející se vně kontaktní zóny, proterozoické sedimenty kontaktně metamorfované a proterozoické sedimenty vytvářející v intruzivech uzavřeniny.

Stejnoměrně zrnité křemenné diority (foto 11, 12), tvoří méně frekventovanou facii, jejíž plošný rozsah je přibližně desetkrát menší než rozsah křemenných dioritů porfyrických. Jsou drobnozrnné až středně zrnité, jejich barva je nejčastěji šedavá nebo bíločerně skvrnitá. Makroskopicky v nich lze rozlišit bělavé živce a nepravidelně omezený biotit, křemen není téměř rozeznatelný. Mikroskopicky jsou složeny z plagioklasu An34-37 (asi 56 %), ojedinělého K-živce (~ 1 %), křemene (14 %), biotitu (26 %), akcesorických a sekundárních minerálů (apatit, sericit, epidot a blíže neidentifikovaný rudní minerál).

Porfyrické křemenné diority představují nejrozšířenější horninový typ kožlanského pně (foto 13, 14, 15). Hornina má tmavě šedou barvu, z níž zřetelně vystupují rovnoměrně rozptýlené bělavé skvrny živcových vyrostlic dosahujících velikosti 3-5 mm, vzácně pak až kolem 1 cm (foto 28). Hmotu mezi vyrostlicemi tvoří směs živce, křemene a značného množství biotitu. Mikroskopické složení porfyrických variet je prakticky identické s křemennými diority stejnoměrně zrnitými (plagioklas 52-61 %, K-živec 0-7 %, křemen 13-19 %, biotit, 21-30 %, akcesorie 1,5-2,5 %). Horninu lze klasifikovat jako porfyrický biotitový křemenný diorit až granodiorit. Porfyrické křemenné diority uzavírají četné xenolity jemnozrnných až celistvých původních sedimentů rohovcovitého charakteru.

Gabroidy vystupují při jižní straně kožlanského pně a v jižní části kamenolomu. Samotná gabra se vyznačují tmavou, nazelenale černošedou barvou a hrubě balvanitým rozpadem. Jejich hlavním minerálem je plagioklas (45-50 %), jehož bazicita odpovídá střednímu až kyselému labradoritu (An63-52). Na vlastní jádro navazuje úzký okrajový lem, v němž bazicita klesá na oligoklas – andezin, popř. střední oligoklas (An28-22). Plagioklasy bývají běžně saussuritizovány, sericitizovány a místy i karbonatizovány. Druhým hlavním minerálem je amfibol, vyskytující se v agregátech sloupečkovitých až jehličkovitých krystalků, představujících produkty pozdně magmatické nebo i postmagmatické degradace původního klinopyroxenu, jehož relikty odpovídají salitu až diopsidickému augitu. Celkové množství pyroxenu a z něj vzniklého amfibolu se pohybuje kolem 40-45 %. V podružném až akcesorickém množství bývá přítomen biotit, akcesoricky pak ilmenit a pyrhotin. Struktura je gabrově zrnitá, místy porfyrická. Horninu lze označit jako uralitizované gabro s reliktními klinopyroxeny.

Na několika místech lze v gabrech najít drobná, zpravidla protáhlá, neostře omezená hnízda s podružným zastoupením mafických minerálů a výrazným podílem plagioklasu (labradorit An68-51). Kromě plagioklasů je v podružném množství přítomen uralitizovaný amfibol, akcesoricky rudní minerály a apatit. Ve srovnání s gabry se hornina vyznačuje světlejší, zelenavě šedou barvou a lze ji označit jako anortozit.

Podstatně významnější rozsah než anortozity má pyroxenitová a melagabrová facie. Vystupuje uprostřed gabrového tělesa, v němž vytváří dílčí tělísko eliptického půdorysu. Jeho horniny se vyznačují černou barvou s nádechem do zelena. Hlavním minerálem této facie je uralit, v reliktech je přítomen klinopyroxen, kostrovitý ilmenit a plagioklas.

Z lamprofyrů jsou v kožlanském intruzívním pni nejstarší a současně i kvantitativně nejrozšířenější spessartity. Jejich maximum je soustředěno v jz. část tělesa, kde vytvářejí osm žil o mocnosti od 20 cm do 110 cm. Spessartity jsou horniny tmavě šedozelené barvy, zpravidla velmi jemnozrnné, bez makroskopicky rozlišitelných minerálů. Mají všesměrnou stavbu, pouze podél kontaktní plochy s okolní horninou bývají místy částečně zbřidličnatěny. Struktura je hypautomorfně zrnitá. Na minerálním složení spessartitů se podílí amfibol, plagioklas, biotit, rudní minerály (patrně ilmenit), apatit, chlorit a kalcit.

Kersantity vytvářejí v kožlanském pni jedinou žílu o mocnosti 50-60 cm, vystupující na východní stěně spodní lomové etáže a protínající spessartity i žilné leukogranity. Hornina je makroskopicky nahnědle tmavošedá a velmi jemnozrnná. Textura je masivní. Hlavním horninotvorným minerálem (53 %) je plagioklas (střední až kyselý andezin) postižený slabou sericitizací. Z dalších nerostů je přítomen křemen (2 %), z mafitů chloritizovaný biotit (40 %) a sekundární kalcit (5%). Od běžných kersantitů Českého masivu se popisovaná hornina liší charakterem biotitu a nepřítomností porfyrické stavby.

Nejmladší vyvřelinou kožlanského pně jsou minety. Jejich žíly protínají gabra a žilné leukogranitoidy, na několika místech lze pozorovat i jejich průnik kersantitem, spessartity i křemenným dioritem. Ve většině případů jde o žíly málo mocné (25-50 cm). Hornina má černošedou barvu s odstínem do hněda. Textura je všesměrná, struktura porfyrická s vyrostlicemi serpentinizovaného olivínu (8 %) a podružným zastoupením klinopyroxenu diopsidového složení (0,5 %). Základní hmota je složena z klinopyroxenu (24,5 %), biotitu
(22 %) a patrně i z draselného živce (45 %). Petrograficky lze popisované horniny označit jako olivín-pyroxenitové minety.

Ze žilných hornin kožlanského pně jsou objemově nejvýznamnější žilné leukogranitoidy (foto 16, 17, 18, 19, 20). Jejich žíly, uklánějící se k severu do úhlem 75-80°, dosahují místy mocnosti kolem 10 m. Generální směr žil je východozápadní. Makroskopický vzhled jejich hornin je určován světlou barvou, kolísající od našedle bělavé přes barvu slonové kosti po narůžovělou (foto 21, 22, 23, 24, 25). Struktura je výrazně porfyrická, textura všesměrná. V základní, velmi jemnozrnné hmotě, tvoří vyrostlice živce, křemen a menší množství biotitu. Mikroskopicky se hornina skládá ze zonálního plagioklasu bohatého dvojčatnými srůsty (jádro = bazický andezin, okraj = oligoklas až andezin), draselného živce (vyrostlice i sférolitické útvary v základní hmotě), křemene a chloritizovaného biotitu. Většinu hornin lze klasifikovat jako biotitové až muskovit-biotitové granodioritové porfyrity, v menší míře pak jako kvarcmonzodioritové a kvarcmonzonitové porfyrity, popř. i jako granitové a kvarcsyenitové porfyry.

Proterozoické sedimenty vně kontaktní zóny se nacházejí sz. i sv. od kožlanského kamenolomu. Převládají mezi nimi jemné sedimenty charakteru pelitů a aleuritů, na nichž je již makroskopicky patrna slabá fylitizace, projevující se jejich mírným svraštěním a mdle hedvábným leskem na foliačních plochách.

Kontaktní účinky kožlanských intruzív na sedimentární proterozoický plášť jsou relativně slabé. Lze je sledovat do vzdálenosti maximálně 35 m od kontaktu, ve většině případů však bývá kontaktní zóna podstatně užší. Ve vnější části kontaktní zóny se vyskytují skvrnité břidlice, jejichž skvrny jsou podmíněny kumulací drobně šupinatého biotitu doprovázeného limonitovým pigmentem.

Kontaktně-metamorfními účinky jsou nejvýrazněji postiženy ostrohranné xenolity, hojně rozšířené zejména v porfyrickém křemenném dioritu (foto 26, 27). Vyznačují se množstvím drobného biotitu a náznaky dlažební struktury.

Kožlanský intruzívní peň je svými rozměry a složením největším, nejpestřejším a geologicky nejkomplikovanějším satelitním tělesem v plášti čistecko-jesenického masivu. Jeho vývoj se uskutečnil v několika fázích, o jejichž absolutním stáří nejsou doposud podrobnější podklady. Charakter tektonického porušení pně však naznačuje, že jde o horniny časově starší než čistecko-jesenický masiv, jehož stáří se udává na 310 a 285 milionů let. Jistou analogii lze prokázat se stářím, které hodnotou 380 milionů let uvádí na základě radiometrického datování K/Ar pro amfiboly petrovického melagabra Ulrych et al. (1976).

Chemického složení kožlanského intruzívního pně nenaznačuje vyhraněnou příslušnost jeho hornin k některé ze základních magmatických sérií. Analyzovaný materiál má spíše přechodné rysy s výraznější subalkalickou a alkalicko-vápenatou afinitou a nemusí tak pocházet z jediného magmatického zdroje.


Fediuk F., Fediuková E. (1988): Složený intruzívní peň od Kožlan na Kralovicku.- Acta Univ. Carol., Geol., 4, 437-479, Praha.

Špaček K. (1969): Žilné horniny v barrandienském proterozoiku na kralovicku.- MS, dipl. práce, PřF UK Praha.

Štilip M., Pták J. (1979): Plán otvírky, přípravy a dobývání lomu Kožlany.- MS, Silnice n.p. Plzeň.

Ulrych J., Cimbálníková A., Fiala J., Kašpar P., Lang M., Minařík L., Palivcová M., Pivec E. (1976): Petrology of the Petrovice melagabro.- Rozpr. ČSAV, ř. mat. a přír. Věd 86, 9, 1-55, Praha.

hlavní stránka seznam lokalit mapa lokalit o autorech průvodce Morava
© RNDr. Václav Vávra, Ústav geologických věd, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. Brno. E-mail: vavra@sci.muni.cz.

Obrazová dokumentace k lokalitě Kožlany

mapa 1

mapa 2

obrázek 1

obrázek 2

foto 1

foto 2

foto 3

foto 4

foto 5

foto 6

foto 7

foto 8

foto 9

foto 10

foto 11

foto 12

foto 13

foto 14

foto 15

foto 16

foto 17

foto 18

foto 19

foto 20

foto 21

foto 22

foto 23

foto 24

foto 25

foto 26

foto 27

foto 28