Bubovice

Hraniční souvrství siluru a spodního devonu barrandienu.

Obrazová dokumentace k lokalitě

severní šířka (S42): 49°58,305´

východní délka (S42): 14°08,673´

nadmořská výška: 369 m n. m.

mapa KČT: č. 36 (C2)

hlavní stránka

seznam lokalit

mapa lokalit

o autorech

průvodce Morava

Asi 6 km vsv. od Berouna najdeme v oblasti mezi obcemi Bubovice a Sv. Jan pod Skalou rozsáhlý komplex opuštěných lomů (foto 1, 2, 3, 4 a 5), které se označují jako Solvayovy lomy (lomy Na Stydlých vodách, Paraple). Nejsnazší přístup na lokalitu je ze sz. konce obce Bubovice, ze silnice směr Loděnice. Hned za obcí následuje štěrková odbočka vlevo, podobná polní cesta odbočuje vlevo i o 400 m dále (mapa 1). Obě cesty nás přivedou do komplexu lomů. V jejich areálu je v současnosti v provozu skanzen patřící montanistické společnosti Barbora a dokumentující historický vývoj těžby vápence v oblasti Českého krasu (foto 6).

Lomy patří k jedněm z nejvýznamnějších lokalit barrandienu se značným dopadem pro korelace spodního devonu. Odkryvy v severní části areálu zastihují hraniční vrstvy silur-devon (mapa 2) reprezentované sledem svrchní části přídolského (požárského) a kotýskými vápenci souvrství lochkovského. Přídolské souvrství je ve své svrchní části tvořeno střídáním poloh laminovaných vápenců s polohami vápnitých břidlic. Kotýské vápence dosahující na lokalitě mocnosti 40-50 m se vyznačují převahou světleji šedých, zřetelně zrnitých, bioklastických a často i dolomitických vápenců s charakteristicky nerovným povrchem vrstevních ploch. Vložky břidlic zde chybějí, jílové komponenty vytvářejí na vrstevních plochách pouze tenké povlaky. Litologický charakter vápenců i složení jejich fauny s naprostou převahou bentosu svědčí o sedimentaci v mělkovodním prostředí s vyšší hydrodynamickou energií, jaká např. působí v dosahu účinků vlnění. Zachování fauny (zbytky krinoidů a brachiopodů) je většinou úlomkovité s výraznými stopami transportu.

V jižní části komplexu je na dolní etáži lomu (foto 7, 8, 9, 10, 11 a 12) odkryt profil lochkovským (vápence kotýské), pražským (vápence koněpruské, slivenecké, řeporyjské, dvorecko-prokopské) a zlíchovským souvrstvím (vápence zlíchovské a chýnické). Profil zasahuje od nejvyššího lochkovu do svrchního zlíchovu.

Světle šedé a bělavé bioklastické koněpruské vápence reprezentují typické útesové facie. Pozvolnými přechody jsou spojeny s lavicovitými až nezřetelně vrstevnatými, narůžovělými až červenavými bioklastickými krinoidovými vápenci sliveneckými (foto 13, 14, 15). Tyto vápence obsahují malý podíl jílových složek, které se v tenkých povlacích koncentrují na povrchu vrstevních ploch a v biomikritových polohách. Chemicky jsou velmi čisté (90-98 % CaCO₃), místy bývají dolomitické.

Řeporyjské vápence představují společně s vápenci dvorecko-prokopskými relativně hlubokovodní mikritovou nebo biomikritovou facii s méně výraznými mikrocykly a místy s tenkými vložkami červenavých vápnitých břidlic. Charakterizují je červené až hnědočervené, většinou výrazně hlíznaté vápence. Jílové komponenty v nich většinou netvoří souvislé vložky a koncentrují se mezi jednotlivými hlízami. Paleontologický obsah i ekologický ráz fauny řeporyjských vápenců se s výjimkou nižšího počtu popsaných druhů výrazněji neliší od vápenců dvorecko-prokopských.

Dominujícím typem dvorecko-prokopských vápenců (mocnost 25-30 m) jsou buď šedé, hlíznaté vápence s uzlovitým povrchem vrstevních ploch nebo deskovité formy s nevýraznou vrstevnatostí a hladkým povrchem vrstevních ploch. S vápenci druhého typu bývají sdruženy vložky laminovaných, tmavě šedých chondritových vápnitých břidlic, v okolí Sv. Jana pod Skalou pak mnohdy i tenké vložky břidlic graptolitových obsahující celoevropsky nejmladší stratigraficky datované graptolity. Ve fauně je hojně zastoupen bentos, plankton i nekton (celkem popsáno kolem 280 druhů fosílií). Ekologický charakter fauny nasvědčuje hlubšímu klidnému prostředí s bahnitým dnem.

Zlíchovské vápence (foto 16) reprezentují nejčastěji šedé až tmavě šedé, jemně vytříděné biodetritické sparitové vápence s hladkým nebo nepravidelně uzlovitým povrchem vrstevních ploch nebo šedé mikritové popř. biomikritové vápence s náznaky hlíznaté textury. V obou případech bývají často doprovázeny černými rohovci vytvářejícími nepravidelné hlízy. Zatímco sparitové vápence převládají v nižších polohách, dochází v nadloží k rychlému střídání obou typů. Zlíchovské vápence, mající na lokalitě mocnost přes 80 m, odrážejí stabilizaci sedimentačních poměrů a vyznačují se tak současně i menší faciální rozmanitostí. Ve fauně s hojnými trilobity (např. Reedops decorus), kterou lze zařadit k hlubšímu prostředí bentických společenstev, jsou rovnoměrně zastoupeny bentózní i planktonní formy.

Nejvyšší část zlíchovského souvrství charakterizují na lokalitě zřetelně vrstevnaté, růžové až fialové biodetritické krinoidové vápence chýnické (foto 17) zastižené v mocnosti kolem 3-5 m v nejvýchodnější části odkryvu. Od podložních zlíchovských vápenců se odlišují svým zbarvením a nepřítomností rohovcových hlíz. Litologicky se podobají vápencům sliveneckým, červenavě zbarvené biomikritové polohy představují analogii vápenců řeporyjských. Fauna obsahuje vedle horninotvorných krinoidů další bentózní formy, vázané zejména na biomikritové polohy (trilobiti, cefalopodi, koráli).

Na puklinách a v dutinách řady výše popisovaných vápenců lze zaznamenat přítomnost pravidelně omezených romboedrických krystalů kalcitu o velikosti do 1 cm (foto 18).

Typickým znakem mnoha druhů vápenců je jejich narůžovělé až červenavé zbarvení (foto 19, 20, 21 a 22). V hrubozrnnějších červených vápencích bez většího obsahu nerozpustného zbytku je červená barva způsobena převážně přítomností hematitu v izolovaných zrnech o velikosti několika mikronů. Červené zbarvení kalových vápenců souvisí s přítomností hydratovaných Fe-oxidů, adsorbovaných na jílové minerály. Až na drobné výjimky je červená barva primární a je terigenního původu. Ve svrchních koněpruských a sliveneckých vápencích jsou tyto částice navíc doprovázeny volnými hydratovanými oxidy hliníku, indikujícími splachy ze zóny tropického zvětrávání.

Ve spodnodevonských červených hlíznatých řeporyjských vápencích byl na lokalitě zjištěn ojedinělý případ Fe-zrudnění. Jde o drobné čočky patrně synsedimentárních ferolitů. Ve srovnání s ordovickými železnými rudami mají zcela unikátní složení vyznačující se přítomností až několik centimetrů velkých onkoidů, pisoidů, kortoidů a úlomků ferikrusty. V menším množství byly zjištěny i ooidy a peloidy. Hlavním nositelem železa je hematit, v menším množství je přítomen Fe chlorit. Přítomen je i kaolinit, illit a malé množství klastického křemene. Celkový obsah železa silně kolísá (8,2-35,1 %), v nekarbonátové části dosahuje až 50 %, což odpovídá kvalitním sedimentárním železným rudám. Čočkovitý tvar ferolitových těles, jejich proměnlivé složení a špatné vytřídění klastů ukazuje na uložení sedimentů v blízkosti intertidálního až supratidálního prostředí. Za zdroj železa lze považovat obnaženou karbonátovou platformu s probíhajícím lateritickým zvětráváním, jehož produkty byly splavovány do supralitorálu a litorálu, kde docházelo k druhotné koncentraci železa. Asociace ferolitů s červenými hlíznatými vápenci i laterální přechody červených vápenců do šedých souvrství dokazují, že na diagenetické chování a mobilizaci železa měla vliv aktivní organická hmota.

Názorně odkryté příčné dislokace a na nich založené krasové kapsy (foto 23) slouží na lokalitě jako důkaz o původním překrytí svrchnokřídovými mořskými sedimenty. Na dně první etáže lomu Na Stydlých vodách byla na rozhraní zlíchovských a dvorecko-prokopských vápenců objeveny jeskyně s aragonitovou výzdobou. Aragonit, který se vytvořil se zvláště na okrajích korozních puklin a otvorů, pokrývá svými výkvěty stěny i strop. Spolu s kalcitem vytváří sintrové povlaky, náteky a trsy. Nejlépe vyvinuté krystaly dosahují délky až 4 mm. Aragonitové krystaly jsou čiré až nažloutlé, místy pokrývají bílý i modrošedý sintr. Mimo aragonitovou výzdobu se v jeskyni nacházejí i normální kalcitové stalaktity o délce do 12 cm. Sintrová a aragonitová výzdoba jeskyní je značně mechanicky porušena.

Bouček B. (1966): Eine neue bisher jüngste Graptolithenfauna aus dem böhmischen Devon.- Neu. Jb. Geol. Paläont., Mh., 3, 161-168, Stuttgart.

Brandejs J., Pošmourný K. (1962): Nové výzkumy v aragonitové jeskyni na Stydlých vodách.- Čs. Kras, 13, 23-30, Praha.

Černý O., Stehlík V. (1965): Nová aragonitová jeskyně Na Stydlých vodách (Jan pod Skalou).- Čs. Kras, 17, 114, Praha.

Hladil J., Čejchan P., Gabašová A., Táborský Z., Hladíková J. (1996): Sedimentology and orientation of tentaculite shells in turbidite lime mudstone to packstone: Lower Devonian, Barrandian, Bohemia.- J. sed. Research, 66, 5, 888-899.

Chlupáč, I. (1957): Faciální vývoj a biostratigrafie středočeského spodního devonu. - Sbor. Ústř. Úst. geol, Geol., 23, 1, 369-485. Praha.

Chlupáč I. (1966): Lomy na Stydlých vodách.- In Pertold Z. (ed.): Exkurzní průvodce XVII. sjezdu ČSMG, 84-87, Praha.

Chlupáč I. (2003): Comments on facies development and stratigraphy of the Devonian, Barrandian area, Czech Republic.- Bull. of Geosciences, 78, 4, 299–312, Praha.

Chlupáč I., Havlíček V., Kříž J., Kukal Z., Štorch P. (1992): Paleozoikum Barrandienu.- ČGÚ Praha, 292 s.

Chlupáč, I., Jaeger, H. a Zikmundová, J. (1972): The Silurian-Devonian boundary in the Barrandian.- Bull. Canad. Petrol. Geol., 20 (1), 104-174. Calgary.

Chlupáč, I., Lukeš, P., Paris, F. a Schönlaub, H. P. (1985): The Lochkovian-Pragian boundary in the Lower Devonian of the Barrandian Area (Czechoslovakia).- Jb. Geol. B.A., 128 (1), 9-41, Wien.

Kalvoda J. (1995): Conodont Fauna from the Pragian/Emsian boundary in the Mramorka and Stydlé vody Quarry (Barrandian, Czech Republic).- Věst. ČGÚ (Bull. of the Czech geol. surv.), 70, 2, 33-44, Praha.

Kovanda J. a kol. (2001): Neživá příroda Prahy a jejího okolí:- Academia, Český geologický ústav, Praha, 215 s.

Kukal Z. (1964): Litologie barrandienských karbonátových souvrství.- Sbor. geol. Věd, Geol., 6, 123-165, Praha.

hlavní stránka

seznam lokalit

mapa lokalit

o autorech

průvodce Morava