Barrandien

Barrandien zaujímá podstatnou část tepelsko-barrandienské oblasti. Na severu mezi Kostelcem nad Labem a Rakovníkem se noří pod karbonské a křídové sedimenty, na západě je ohraničen východním okrajem karbonu manětínské a plzeňské pánve a východními okraji masívů čisteckého, stodského a kdyňského. Na JV mezi Klatovy a jv. okolím Úval u Prahy je ohraničen okrajem středočeského plutonu. Barrandien reprezentuje nemetamorfované až slabě metamorfované svrchní proterozoikum a starší paleozoikum (kambrium, ordovik, silur a devon).

Proterozoikum

Proterozoikum Barrandienu představuje až 10 000 m mocný sled mořských sedimentů, usazující se v mobilním prostoru, do něhož bylo z pevniny a vulkanických elevací přinášeno gravitačními turbiditními proudy velké množství klastického materiálu vulkanického i pevninského původu. Vlastní sedimentační prostor ležel za řetězem vulkanických ostrovů nebo mezi dvěma řetězy ostrovů (Cháb 1993). Během kadomské orogeneze se barrandienské proterozoikum stalo součástí aktivního kontinentálního okraje Gondwany. Sedimentace byla většinou doprovázena podmořským bazickým vulkanismem.

Obrázek 1. Rozšíření proterozoika v Barrandienu a přilehlých geologických jednotkách, podle Chlupáče et al. (2002).

Podloží barrandienského proterozoika není známé. Převážnou část sledu zaujímá kralupsko-zbraslavská skupina, která se dělí na souvrství blovické a davelské (známé pouze z j. okolí Prahy a z pláště středočeského plutonu). V celé skupině převládají tmavé až černé jílové břidlice, prachovce, droby a vulkanické produkty. Specifickou horninou jsou šedé nebo černé silicity, označované jako buližníky. Přestože jejich vznik není doposud jednoznačně vysvětlen, jsou geneticky uváděny do souvislosti s působením hydrotermálních roztoků spjatých s vulkanickou činností. Vzácnějšími horninami kralupsko-zbraslavské skupiny jsou vápence (oolitické, pisolitické, mikritové vápence a vápnité brekcie) tvořící tenké vložky nebo tělesa metrových rozměrů, těsně spjatá s vulkanity a vulkanoklastickými horninami. Jejich hlavní výskyty jsou známy z okolí Plzně, sz. od Klatov, Křivoklátu a Příbrami. K poměrně vzácným horninám kralupsko-zbraslavské skupiny patří slepence obsahující malé množství valounů buližníků a klasty silně metamorfovaných hornin, dokládající existenci předkadomského krystalinika ve snosových oblastech (Klápová, Hyršl 2000).

Vulkanické horniny jsou soustředěny v pruzích, z nichž nejdelší se táhne z j. okolí Domažlic sv. směrem ke Kralupům nad Vltavou. Obsahuje převážně bazalty a metabazalty odpovídající svým charakterem magmatitům středooceánských hřbetů. Mezi vulkanity davelského souvrství vystupují v j. okolí Prahy intermediální a kyselé typy (andezity, dacity, ryolity) a hojná pyroklastika. Nejjižnějším pruhem, řazeným rovněž k davelskému souvrství, je jílovské pásmo s bazalty, andezit a ryolity, ovlivněnými a pronikanými mladšími intruzívními a žilnými horninami.

Vrstevní sled nejvyšší části kralupsko-zbraslavské skupiny (davelského souvrství) zakončují v j. okolí Prahy černé, páskované lečické vrstvy, obohacené organickým uhlíkem a pyritem a přecházející místy do silicitů. Tyto vrstvy se usazovaly ve stagnujícím anoxickém prostředí a odrážejí prohloubení sedimentačního prostoru před nastupujícím vrásněním (Suchý 1992) nebo provázejí zánik ostrovního oblouku, představovaného davelským souvrstvím (Cháb 1993).

Nejmladší jednotkou proterozoika Barrandienu je štěchovická skupina odrážející ve svém vývoji počínající procesy kadomského vrásnění. Jde o sled rytmicky se střídajících šedých prachovitých a jílových břidlic, prachovců a drob flyšového charakteru s gradačním zvrstvením, proudovými stopami a dalšími znaky typickými pro relativně hlubokovodní sedimentaci. Štěchovická skupina je typicky vyvinuta v jv. křídle Barrandienu mezi Úvaly a Příbramí.

Obrázek 2. Stratigrafické schéma proterozoika Barrandienu. Převzato od Chlupáče et al. (2002).

Kambrium

Kambrické sedimenty jsou v Barrandienu rozšířeny velmi nepravidelně. Vyplňují deprese vzniklé po kadomských horotvorných procesech. Na podložních zvrásněných proterozoických celcích spočívají vždy diskordantně. Hlavním sedimentačním prostorem byla příbramsko-jinecká pánev, jejíž dochované a neúplné zbytky se nacházejí zejména v Brdech mezi Rokycany, Příbramí a okolím Dobříše (tzv. brdské kambrium). Pánev ležela v depresi mezi pásmy kadomského horstva a zejména ve spodním kambriu byla rychle zaplňována úlomkovitým materiálem přinášeným z blízké pevniny. Vzhledem k rychle klesajícímu dnu pánve se přinášený materiál hromadil v mocnostech až několika tisíc metrů. Plošně méně rozsáhlé než brdské kambrium je kambrium skryjsko-týřovické. Převážnou část jeho plochy zaujímá křivoklátsko-rokycanský vulkanický komplex v prostoru mezi Křivoklátem a Rokycany.

Vrstevní sled v brdském kambriu začíná zpravidla tzv. žiteckými slepenci, tvořícími součást žitecko-hlubošského souvrství a nasedajícími bezprostředně na kadomsky zvrásněný proterozoický podklad. Vyznačují se velmi různorodým a nevytříděným valounovým materiálem, obsahujícím kromě podložního proterozoika i valouny granitoidů, žilných a metamorfovaných hornin.

V nadloží žiteckých slepenců se nacházejí slepence hlubošské s převahou valounů žilného křemene a červenavým pojivem obsahujícím oxidy a hydroxidy železa. Materiál těchto slepenců již pochází z méně členité zdrojové oblasti, je lépe vytříděn a byl transportován z větší vzdálenosti.

V nadložním sádeckém souvrství převládají červenavě a hnědavě zbarvené droby a arkózy představující sedimenty výplavových plošin, jezer, niv a řečišť a přecházející lokálně do uloženin deltového charakteru (Kukal 1971).

Nadloží sádeckého souvrství reprezentuje holšinsko-hořické souvrství, složené zejména ze světle šedých křemenných holšinských slepenců a hořických pískovců. Uvnitř tohoto sledu se nachází od podloží ostře oddělená poloha světle zelených paseckých břidlic, v nichž byla na několika lokalitách nalezena nejstarší česká fauna představující faunu velmi mělkého lagunárního prostředí s brakickou vodou. V nadloží přecházejí pasecké břidlice do zelenavých nebo pestře zbarvených prachovců.

Nadložní kloučecko-čenkovské souvrství tvoří buď slepence s různorodým valounovým materiálem nebo pestře zbarvené pískovce a droby.

Posledním souvrstvím řazeným ke spodnímu kambriu je chumavsko-baštinské souvrství s převahou bělavých křemenných i pestře zbarvených slepenců, arkóz a drob.

Zásadní změnu v režimu kambrické sedimentační pánve představuje jinecké souvrství ukládající se v podmínkách významné mořské ingrese vyvolané eustatickým zdvihem mořské hladiny v období středního kambria. Ve spodní části souvrství převažují pestře zbarvené prachovce a pískovce s nálezy lingulidních ramenonožců a vzácnými výskyty trilobitů. Směrem do nadloží přibývá prachovcových břidlic a stoupá diverzita fauny (z nižší části souvrství je známo přes 30 druhů trilobitů a kolem 25 druhů jiné mikrofauny).

Nadložní ohrazenické souvrství je složeno z vytříděných slepenců a pískovců. Ve vyšších částech je již patrně kontinentálního původu a mořské zkameněliny neobsahuje. Totéž platí i o lokálně vyvinutých pavlovských slepencích, řazených společně s vulkanity strašického komplexu ke svrchnímu kambriu.

Kambrium vyvinuté v okolí Skryjí a Týřovic začíná křemennými milečskými slepenci, diskordantně spočívajícími na kadomsky zvrásněném proterozoiku kralupsko-zbraslavské skupiny a přecházejícími směrem do nadloží do pískovců.  Jde o velmi mělkovodní až plážové sedimenty s hojnou, avšak druhově chudou faunou, dokládající jejich mořský původ a datující mořskou transgresi na počátek středního kambria.

Spodní části jineckého souvrství brdského kambria odpovídá následující jednotka označovaná jako skryjské břidlice. Představují většinou tmavě šedé nebo šedozelené, jemně laminované prachovité břidlice a prachovce s častými ankeritovými shluky. Do břidličného sledu místy zasahují vložky drob a skluzových slepenců s velmi různorodým proterozoickým valounovým materiálem a útržky kambrických sedimentů. Uvedené slepence jsou ve spodních polohách označovány jako slepence týřovické, ve svrchních částech jako slepence vosnické. Skryjské břidlice obsahují místy velmi hojné zkameněliny, z nichž typičtí jsou zejména trilobiti (popsáno kolem 30 druhů), ostatní fauna je zastoupena hyolity, ramenonožci, ostnokožci a méně hojnými nálezy měkkýšů.

V nadloží skryjských břidlic vystupují vulkanity křivoklátsko-rokycanského komplexu zastoupené suchozemskými výlevy různých typů andezit, dacitů a ryolitů vápenato-alkalického i tholeiitického typu (Waldhausrová 1966, 1971, Patočka et al. 1993).

Obrázek 3. Stratigrafické schéma kambria v Barrandienu, převzato podle Chlupáče et al. (2002). Vysvětlivky: 1 – petromiktní slepence; 2 – převážně křemenné slepence s červenavým tmelem; 3 – slepence s hojným vulkanickým materiálem; 4 – světlé křemenné slepence; 5 – pískovce a droby; 6 – břidlice a prachovce; 7 – vulkanické horniny.

Ordovik

Ordovik je v Barrandienu zastoupen úplným sledem od tremadoku po hranici se silurem. Ordovické sedimenty tvoří centrální část Barrandienu mezi Prahou a Plzní, východně od Prahy se noří do podloží české křídové pánve. Vlastní sedimentační prostor, označovaný jako pražská pánev (Havlíček 1971, 1982) měl tvar lineární deprese protažené sv.-jz. směrem. Během svrchního ordoviku se rozsah této pánve zvětšoval a sedimentační prostor tak postupně nabýval charakteru okrajového moře.

Bazální vrstvy ordoviku transgredují přes kadomsky zvrásněný proterozoický podklad nebo přes ploše uložené kambrické sedimenty. Nejstarší jednotkou je třenické souvrství, které má transgresivní charakter a je tvořeno zejména mělkovodními křemennými pískovci, drobami a arkózami. Klastický materiál pochází jak z podložního proterozoika, tak i z vulkanických hornin křivoklátsko-rokycanského komplexu.

Nadložní milínské souvrství je tvořeno hlavně sedimentárními silicity s hojnými jehlicemi mořských hub.

Nápadnou změnu v režimu mořské pánve a postupující mořskou transgresi odráží klabavské souvrství, jehož mocnost dosahuje až 300 m. Jeho nejtypičtější facií jsou šedozelené břidlice s prachovou, písčitou a vulkanickou příměsí. Ve fauně se objevují zejména graptoliti, trilobiti, korýši, nejstarší formy hlavonožců a mikrofauna (konodonti, chitinozoa, akritarcha). Při bázi klabavského souvrství bývají vyvinuty červenavé olešenské břidlice s hojnými drobnými ramenonožci.

Ve stupni arenigu začíná dlouhodobá vulkanická činnost komárovského komplexu, vázaná na trhliny sv.-jz. směru odpovídající průběhu kadomských tektonických linií. Podle nich se vulkanická činnost udržovala až do svrchního ordoviku. Na rozdíl od kambrického vulkanismu byly hlavním produktem bazické magmatity bazaltového typu s tendencí postupného růstu bazicity (alkalické andezity až olivinické bazalty). Charakteristickým znakem komplexu je převaha pyroklastik nad samotnými výlevy.

Vulkanická činnost komárovského komplexu dosáhla maxima v době sedimentace šáreckého souvrství, kdy se na okraji komplexu vytvořila největší ložiska oolitických sedimentárních železných rud označovaná jako klabavsko-osecký obzor. Ve většině případů jde o izolovaná čočkovitá tělesa, přecházející ve svých okrajových částech do břidlic nebo vulkanických produktů. Šárecké souvrství je charakteristické rozšířením tmavě šedých jílových a jemně slídnatých prachovitých břidlic. Jejich vývoj odráží postupující ordovickou transgresi doprovázenou postupným prohlubováním sedimentační pánve. Břidlice obsahují hojné karbonátové a sekundárně prokřemenělé konkrece s neobyčejně bohatou faunou (trilobiti, ramenonožci, mlži, plži, hyoliti, ostnokožci, graptolitt, korýši).

V nadloží šáreckého souvrství je vyvinuto souvrství dobrotivské, typické dvěma hlavními faciemi – písčitou a břidličnou. Písčitá facie tvoří spodní část souvrství (světlé skalecké křemence), břidličná facie je litologicky podobná břidlicím šáreckého souvrství, od nichž se však nápadně odlišuje faunou.

Svrchní ordovik (stupeň beroun) začíná libeňským souvrstvím, které je mimo komárovský vulkanický komplex opět vyvinuto jako břidlice libeňské nebo křemence řevnické. Libeňské břidlice představují černé, jemně slídnaté, jílové a prachovité břidlice, ukládané v anoxickém prostředí relativně větších hloubek, nepříznivém pro rozvoj fauny. Řevnické křemence jsou typické mělkovodní faunou, podobnou fauně nadložního letenského souvrství.

Letenské souvrství je lokálně nejmocnější jednotkou  barrandienského ordoviku (až 650 m). Představuje významnou jednotku, ovlivňující zásadním způsobem morfologii pražského okolí i samotné Prahy. Tvoří je drobové a křemenné pískovce, droby, prachovce a břidlice, které se rychle střídají v centimetrových až decimetrových intervalech podmíněných sezónními změnami. Materiál se ukládal v mělkovodním a neklidném prostředí. Přenášen a tříděn byl činností vln a mořských proudů. V bentózní fauně, soustředěné zejména ve svrchní části letenského souvrství, převládají trilobiti, místy jsou rozšíření ramenonožci a ostnokožci, zajímavé jsou i nálezy zvláštních členovců nejisté systematické příslušnosti.

Významným mezníkem ve vývoji ordoviku Barrandienu je hranice mezi letenským a nadložním vinickým souvrstvím. Pražská pánev ztrácí v důsledku eustatického zdvihu mořské hladiny charakter lineárně protažené deprese a současně se mění i litologický ráz jejích sedimentů, který se převahou břidlic stává výrazně jednotvárnější (Chlupáč, Kukal 1988). V oblasti mezi Jinočany u Prahy a okolím Zdic je na rozhraní obou souvrství vyvinut tzv. nučicko-chrustenický rudní obzor představovaný velmi plochými čočkami oolitických železných rud o mocnosti až 20 m. Hlavními nositeli zrudnění jsou v nich berthierit, částečně nahrazený diageneticky vzniklým sideritem a v centrálních částech čoček i magnetitem obsahujícím až 40 % železa.

Vinické souvrství se vyznačuje monotónním sledem černošedých jílových, jemně slídnatých břidlic, které se, podobně jako tmavé břidlice starších souvrství, usazovaly v hlubším prostředí s bahnitým dnem a nedostatkem volného kyslíku. Faunu tvoří jednotvárnější společenstvo zahrnující drobné ramenonožce, trilobity, mlže, hyolity, ostrakody a vzácné graptolity.

Nadložní zahořanské souvrství se vyznačuje převahou monotónních šedých a šedozelenavých slídnatých prachovců. Místy se vyskytují vápnité konkrece, vyloužené na povrchových výchozech až na limonitické reziduum a obsahující četné zbytky bentózní fauny. Fauna reprezentovaná převážně ramenonožci, trilobity a ostnokožci se vyskytuje i v samotných břidlicích a ve vápnitých vložkách.

Nejvyšší jednotkou stupně beroun je bohdalecké souvrství, tvořené podobně jako vinické souvrství tmavě šedými jílovými břidlicemi s vtroušeným pyritem, indikujícím prostředí chudé na volný kyslík. Hojné zkameněliny tvoří zejména trilobiti, drobní brachiopodi, mlži, plži a ostrakodi. Na bázi souvrství bývá vyvinut tzv. karlický rudní obzor s většími karbonátovými konkrecemi a vtroušenými sideritovými, chloritovými a kaolinitovými ooidy.

Následující králodvorské souvrství odráží vyrovnání sedimentačních podmínek. Převažují v něm zelenošedé až šedé jílové břidlice s karbonátovými nebo druhotně limonitizovanými konkrecemi. Imigrace nových faunistických prvků společných s baltskou oblastí naznačuje jak oteplování, tak i možnosti migrace přes zmenšující se oceánské oblasti mezi Gondwanou a severněji položenými kontinenty. Zkameněliny jsou v králodvorském souvrství hojné jen místy, vyznačují se však mimořádně vysokou diverzitou. Charakterističtí jsou zejména trilobiti, ve svrchní části souvrství pak graptoliti a ramenonožci. Klesající diverzita nejmladšího společenstva již patrně souvisí s nastupujícím ochlazováním klimatu.

Globální ochlazení ve svém vývoji odráží nejmladší kosovské souvrství. Na jeho bázi jsou vyvinuty dvě polohy hrubozrnných pískovců s vtroušenými většími klasty různých, často i exotických hornin, transportovaných pravděpodobně v ledových krách. Při jejich odtávání klesaly valouny a úlomky na mořské dno. Nad hrubozrnnějšími polohami se v kosovském souvrství rytmicky obvykle střídají jemně laminované zelenošedé pískovce, droby a prachovce s častým diagonálním a křížovým zvrstvením a čeřinami na vrstevních plochách. Jde patrně o mělkovodní sedimenty, usazené nad spodní hranicí bouřkového vlnění. Nepřítomnost zkamenělin souvisí s rozpouštěním vápnitých schránek ve vodě nenasycené uhličitanem vápenatým. Zlepšení podmínek pro zachování fauny se projevuje až v nejvyšší poloze kosovského souvrství těsně pod hranicí s nadložním silurem.

Obrázek 4. Stratigrafické schéma ordoviku v Barrandienu, převzato podle Chlupáče et al. (2002). Vysvětlivky: 1 – slepence, hrubozrnné droby a pískovce; 2 – silicity; 3 – jílové břidlice a prachovce; 4 – vulkanity; 5, 6 – světlé křemence a pískovce; 7 – střídání pískovců, drob a prachovců; 8 – prachové břidlice a prachovce; 9 – sedimentární železné rudy; 10 – stratigrafický hiát.

Silur

V centrální části Barrandienu (pražské pánvi) začíná silur náhlým nástupem facie černých graptolitových břidlic. Jde o odraz eustatického zdvihu mořské hladiny, vyvolaný rychlým táním gondwanských ledovců na konci ordoviku.

Spodní silur reprezentuje v Barrandienu liteňské souvrství, dělené na vrstvy želkovické (černé graptolitové břidlice, ve spodní části se zvýšeným podílem písčitého materiálu a s vložkami křemitých břidlic a černých silicitů), litohlavské (střídání černých graptolitových a zelenavých jílových břidlic) a motolské (černošedé jílové i vápnité graptolitové břidlice s hojnými tufitickými vložkami a vápencovými konkrecemi).

Pro sz. křídlo pánve mezi Prahou a Berounem je charakteristický intenzivní podmořský vulkanismus, jehož centrum se nachází v okolí Svatého Jana pod Skalou. Produktem vulkanické činnosti jsou výlevy alkalických bazaltových láv a pyroklastik, tvořících na mořském dně výrazné elevace. Na vulkanických produktech a v jejich bezprostřední blízkosti vznikly vhodné podmínky pro biogenní karbonátovou sedimentaci doprovázenou rozvojem mělkovodní fauny (koráli, řasy, mechovky, níže ramenonožci, trilobiti). Velmi hojnou smíšenou bentózní, nektonní i planktonní faunu obsahují tufitické, silně vápnité břidlice, které charakterizují přechodní prostředí mezi faciemi vulkanicko-karbonátovými a faciemi graptolitových břidlic.

Vývoj podobný svrchní části motolských vrstev má ve svých spodních polohách nadložní kopaninské souvrství. Facie typických graptolitových břidlic zde však již ustupuje. V jv. křídle pánve převládají šedé vápnité břidlice a vápencovými konkrecemi a hojnou tufitickou příměsí. Z fauny se vedle graptolitů  často vyskytují nautiloidní hlavonožci, ramenonožci, mlži a zejména pelagičtí ostrakodi. Hojné jsou i zbytky řas. V blízkosti vulkanických center se kromě vulkanického materiálu, reprezentovaného tufy a tufity, usazovaly i bioklastické vápence s velmi hojnými krinoidy, ramenonožci, trilobity, hlavonožci, mlži a další bohatou faunou. Vulkanická činnost ustala ve svrchní části kopaninského souvrství, kdy se
(s výjimkou vynořených vulkanických ostrovů) ukládaly po všeobecném změlčení oblasti šedé biogenní vápence s množstvím fauny. Jde o silně bituminózní vápence, rozšířeným typem jsou především cefalopodové („ortocerové“) vápence, užívané v minulosti jako významný dekorační kámen.

Představitelem nejvyšší jednotky siluru (stupeň přídolí) je přídolské (požárské) souvrství. Vyznačuje se nástupem tmavých jemnozrnných vápenců s vložkami vápnitých břidlic indikujících prohloubení sedimentační pánve, doprovázené mořskou transgresí. Přídolské souvrství je v jv. křídle vyvinuto ve formě tmavě šedých, jemnozrnných bituminózních vápenců, které se rytmicky střídají s vložkami černošedých vápnitých břidlic. Horniny obsahují zvýšený podíl organického uhlíku a vtroušený pyrit, což spolu s ochuzeným bentosem svědčí o méně příznivých životních podmínkách v hlubším, anoxickém prostředí. Charakteristickým znakem je hojný výskyt graptolitů, hlavonožců, mlžů, ostrakodů a velkých korýšů. Z této facie přídolského souvrství pocházejí i nejstarší zbytky suchozemské flóry.

Mělkovodní facie přídolského souvrství je rozšířena v sz. křídle pánve. Je obvykle představována světle šedými bioklastickými krinoidovými vápenci s velmi hojnými ramenonožci.

Pro silur Barrandienu je typická vulkanická činnost, který významně ovlivňovala sedimentaci zejména ve wenlocku a ludlowu. Její počátek spadá do období ukládání motolských vrstev a končí v nižší části kopaninského souvrství. Vulkanismus byl soustředěn na poruchová pásma sv.-jz. směru a vyznačoval se převahou různých typů tufů a hyaloklastitů nad vlastními výlevnými horninami, majícími nejčastěji charakter alkalických bazaltů, trachybazaltů a trachyandezitů, zaznamenána však byla i přítomnost ultrabazických hornin (pikrobazalty). Naprostá většina vulkanitů je postižena metasomatickými a autometamorfními procesy. Produktem silurského vulkanismu je tvorba četných subvulkanických těles (zejména ložních žil doleritických bazaltů), dosahujících mocnosti až několika desítek metrů a vyvolávajících  v jejich bezprostředním okolí kontaktní přeměny graptolitových břidlic. Vulkanická činnost probíhala za extenzního režimu a má vnitrodeskový charakter (Patočka et al. 1993).

Obrázek 5. Stratigrafické schéma siluru v Barrandienu, převzato podle Chlupáče et al. (2002).

Devon

Devonské sedimenty představují nejmladší součást varisky zvrásněného paleozoika Barrandienu. Zachovány jsou pouze v jeho centrální části jako denudační zbytek nacházející se v prostoru mezi Prahou a širším okolím Berouna, kde spočívají zcela konkordantně na siluru.

Sedimenty spodního a nižšího středního devonu se vyznačují vápencovým vývojem, tvořeným rytmicky se střídajícími kombinacemi hlubokovodnějších mikritových vápencových facií s faciemi mělkovodními (bioklastické, zvl. krinoidové vápence).

Devonský vrstevní sled začíná lochkovským souvrstvím (stupeň lochkov), jehož spodní hranice odpovídá rozhraní silur-devon. Lochkovské souvrství je vyvinuto ve dvou hlavních faciích, označovaných jako vápence radotínské a vápence kotýské. Radotínské vápence jsou tvořeny rytmickým střídáním vrstev tmavě šedých jemnozrnných bituminózních vápenců a černošedých vápnitých břidlic. Místy obsahují černé rohovce a téměř vždy rozptýlený pyrit. Vznikaly v podmínkách s nedostatkem volného kyslíku na mořském dně. Bentózní fauna bývá proto ochuzená, hojné jsou však zbytky organismů planktonních a nektonních (hlavonožci, konodonti, graptoliti, někteří členovci, popř. tentakuliti). V této facii byl na Klonku u Suchomast zvolen mezinárodní stratotyp hranice silur-devon. Kotýské vápence představují světleji šedé, bioklastické krinoidové vápence, které se usazovaly v mělkovodním prostředí, příznivém pro rozvoj mořských lilijic a ramenonožců. Rozšířeny jsou především v prostoru bývalých silurských vulkanických elevací (např. v okolí Svatého Jana pod Skalou), kde se udržoval mělkovodní režim.

Přechodní facii mezi radotínskými a kotýskými vápenci představují jemně bioklastické vápence kosořské, obsahující ve srovnání s radotínskými vápenci sice menší podíl břidličných vložek, avšak zachovávající si i nadále deskovitou vrstevnatost, tmavé zbarvení a analogické společenstvo fauny.

Představitelem následujícího stupně (prag) je pražské souvrství. Na hranici pražského a podložního lochkovského souvrství došlo ke změně vápencové sedimentace, projevující se nápadným zesvětlením hornin vyvolaným eustatickým poklesem mořské hladiny a dočasným změlčením sedimentačního prostoru. Pražské souvrství se vyznačuje velmi pestrým faciálním vývojem.

V relativně nejhlubším a nejklidnějším prostředí se usazovaly vápence dvorecko-prokopské. Představují šedé, mikritové, často hlíznaté vápence s tentakulity a místy s bohatou trilobitovou faunou. V této facii byl v Praze-Velké Chuchli zvolen i mezinárodní stratotyp hranice lochkov-prag (Chlupáč, Oliver 1989).

Vápence řeporyjské mají charakter červenohnědých, jemnozrnných hlíznatých vápenců s faunou analogickou s vápenci dvorecko-prokopskými. Jejich červenavé zbarvení a drobné hematitové čočky s Fe-chlority patrně souvisí s přínosem lateritických zvětralin z pobřeží (Skoček, Kukal 1998).

Vápence loděnické tvoří pestře skvrnité deskovité vápence se zvýšeným přínosem organické drti a místy s kupovitými strukturami typu „mud mounds“.

Vápence slivenecké odpovídají růžovým až červenavým krinoidovým vápencům tvořeným články mořských lilijic nahromaděnými v mělkovodním sedimentačním prostředí.

Bělavé a světle šedé krinoidové vápence koněpruské jsou známé bohatou faunou, která patří nálezy asi 500 druhů zkamenělin ke světově nejbohatším spodnodevonským společenstvům. Jižně od Koněprus tvoří tyto vápence typický útesový komplex s faciemi odolného útesového jádra a faciemi útesových osypů tvořenými hrubě detritickými krinoidovými vápenci s neobyčejně bohatou faunou (ramenonožci, mechovky, koráli, plži, mlži, ostnokožci a trilobiti). Útesový komplex představuje součást místní karbonátové platformy, vytvořené na tektonicky vystupujícím prahu, zachovávajícím si i v pozdějším období devonské sedimentace charakter elevace.

Nadloží pražského souvrství tvoří souvrství zlíchovské. Jeho spodní polohy charakterizuje tzv. korálový obzor tvořený polohami hrubě bioklastických vápenců a sedimentárních brekcií. Nejmocněji je vyvinut v jv. křídle pánve v Praze a jejím blízkém okolí, kde je též často označován jako obzor Kapličky. Organické zbytky byly patrně transportovány hustými gravitačními proudy a podmořskými skluzy z útesů a karbonátových plošin nacházejících se jv. a v. od dnešních výskytů devonských sedimentů. Korálový obzor obsahuje velmi bohatou bentózní faunu krinoidů, ramenonožců, korálů, mechovek a dalších, místy i exotických skupin. Samotné zlíchovské souvrství je běžně tvořeno tmavě šedými vápenci obsahujícími černé rohovce. Z fauny jsou typičtí zejména trilobiti, ve svrchní části souvrství se poprvé objevují amonoidní hlavonožci – goniatiti. V nejvyšší části souvrství jsou lokálně vyvinuty červenavé krinoidové chýnické vápence, jejichž ukládání indikuje změlčování sedimentačního prostoru centrální části Barrandienu již od siluru.

Na počátku regionálního stupně daleje (= svrchní ems) dochází k eustatickému zdvihu mořské hladiny, doprovázenému sedimentací dalejsko-třebotovského souvrství. Projevuje se nástupem facie zelenošedých vápnitých dalejských břidlic, dosahujících největších mocností v jv. křídle pánve. Fauna obsahuje v hojné míře jak bentózní, tak i nektonní a planktonní formy. Vrcholu rozvoje dosahují tentakuliti, podle nichž bývají dalejské břidlice často označovány jako tentakulitové. Směrem do nadloží přecházejí tyto břidlice do červenavých až světle šedých, velmi jemnozrnných a hlíznatých vápenců třebotovských. Z třebotovských vápenců pocházejí nálezy četných zkamenělin, zejména velkých goniatitů, nautiloidních hlavonožců a tenkostěnných mlžů. Významný je zejména společný výskyt konodontů, tentakulitů a goniatitů, popsaný ze svrchních poloh třebotovských vápenců od Hlubočep.

Do vyšší části dalejsko-třebotovského souvrství spadá nejmladší projev podmořské vulkanické činnosti v Barrandienu představovaný výlevy alkalických bazaltů až pikrobazaltů u Chýžice a Chotče jz. od Prahy, doprovázený polohami hyaloklastitů, tufů a tufitů a ojedinělými žilnými tělesy.

Mělkovodním ekvivalentem nejvyšší části zlíchovského a celého dalejsko-třebotovského souvrství jsou suchomastské vápence. Obsahují hojné trilobity a zbytky další fauny nahromaděné ve výplni rozsedlin (neptunických žil), prostupujících starší útesovou elevaci koněpruských vápenců, na jejíž erodovaný povrch transgredovaly po vzestupu mořské hladiny.

Starší střední devon (eifel) reprezentuje chotečské souvrství. Jeho bázi vyznačuje nápadná faciální změna (tzv. chotečský event), související s prohloubením pánve a provázená oživením činnosti turbiditních proudů, poklesem prokysličení a ztmavnutím vápenců i tenkých břidličných vložek. Převahou tmavě šedých vápenců s rohovci se chotečské souvrství podobá litologicky souvrství zlíchovskému, od něhož se však nápadně liší faunou (typičtí trilobiti a goniatiti). V koněpruském devonu reprezentují chotečské souvrství světle šedé krinoidové acanthopygové vápence, představující velmi mělkovodní uloženiny s hojným obsahem bentosu (ramenonožci, koráli, stromatopory a trilobiti).

Po sedimentaci chotečského souvrství došlo v Barrandienu k výrazné a náhlé změně vysvětlované eustatickým zdvihem mořské hladiny spojeným s výstupem chladných oceánských vod do šelfových oblastí. Tato událost se projevuje zánikem bentózních faun chotečského souvrství, drastickým poklesem druhové rozmanitosti a nástupem anoxického prostředí s podmínkami nepříznivými pro život na mořském dně. Ve fauně převládají planktonní tentakuliti, nektonní hlavonožci a drobní mlži. Hojné jsou zbytky suchozemských rostlin splavených z pevniny. Za uvedených podmínek dochází ve vyšším  středním devonu na hranici eifel-givet k ukládání srbského souvrství. Jeho spodní hranice je vymezena náhlým nástupem sedimentace málo mocného sledu tmavých břidlic kačáckých vrstev, odrážejících globální transgresívní, tzv. kačácký event (Chlupáč, Kukal 1986, 1988). Převládajícím horninovým typem jsou tmavě šedé, tence laminované vápnité břidlice, obsahující v čerstvém stavu hojně rozptýlený pyrit a zvýšený podíl organického uhlíku. V nižší části obsahují vložky tmavých bituminózních mikritových nebo jemně biodetritických vápenců (místy s rohovci) a na území Prahy i souvislé polohy černošedých laminovaných silicitů.

Vyšší a podstatnou část část srbského souvrství reprezentují roblínské vrstvy. Vyznačují se náhlým zvýšeným přínosem pevninského materiálu, doprovázeným celkovým zesvětlením sedimentů, pro něž je charakteristické flyšové střídání šedých a zelenavých prachovitých břidlic, prachovců a drobových pískovců. Mořská fauna je hojnější jen v nejnižší části roblínských vrstev. Litologický charakter roblínských vrstev i rychlý úbytek fauny odráží zanášení pánve klastickým říčním materiálem ze zvedajících se pevninských prahů, pokles salinity a vzrůst tektonické aktivity, doprovázející nástup variských horotvorných procesů (Kukal, Jäger 1988). V koněpruském devonu se projevuje další fáze vynoření a místního odnosu, neboť reprezentant roblínských vrstev zde místy spočívá s erozní diskordancí až na suchomastských vápencích.

Obrázek 6. Stratigrafické schéma devonu v Barrandienu, převzato podle Chlupáče et al. (2002). Vysvětlivky: 1 – světlé útesové a bioklastické vápence; 2 – červené bioklastické vápence; 3 – šedé bioklastické vápence; 4 – mikritové vápence; 5 – vrstevnaté šedé, převážně bioklastické až biomikritové vápence; 6 – šedé mikritové, převážně hlíznaté vápence; 7 – vápnité břidlice; 8 – střídání prachovců, pískovců a jílových břidlic.

Literatura

Havlíček V. (1971): Stratigraphy of the Cambrian of Central Bohemia.- Sbor. geol. Věd, Geol., 20, 7-52, Praha.

Havlíček V. (1982): Ordovician in Bohemia: Development of the Prague Basin and its benthic communities.- Sbor. geol. Věd, Geol., 37, 10-136, Praha.

Cháb J. (1993): General problems of the TB (Teplá-Barrandian) Precambrian, Bohemian Massif, the Czech Republic.- Věst. ČGÚ, 68, 1-6, Praha.

Chlupáč I., Brzobohatý R., Kovanda J., Stráník Z. (2002): Geologická minulost České republiky.- Academia Praha, 436 s.

Chlupáč I., Havlíček V., Kříž J., Kukal Z., Štorch P. (1992): Paleozoikum Barrandienu.- ČGÚ Praha, 292 s.

Chlupáč I., Kukal Z. (1986): Reflection of possible global Devonian event in the Barrandian area, Č.S.S.R.- Lecture Notes Earth sci., 8, Global Bio-Events, 171-179, Göttingen.

Chlupáč I., Kukal Z. (1988): Possible global events and the stratigraphy of the Barrandian Palaeozoic (Cambrian–Devonian).- Sbor. geol. Věd, Geol., 43, 83-146, Praha.

Chlupáč I., Oliver W. A. (1989): Decision on the Lochkovian-Pragian boundary stratotype (Lower Devonian).- Episodes, 12, 109-113, Washington.

Klápová H., Hyršl J. (2000): Correlation of Neoproterozoic conglomerates of the Barrandian and Saxothuringian units.- Věst. ČGÚ, 75, 217-228, Praha.

Kovanda J. a kol. (2001): Neživá příroda Prahy a jejího okolí:- Academia, Český geologický ústav, Praha, 215 s.

Kukal Z. (1971): Sedimentology of Cambrian deposit of the Barrandian area (Central Bohemia).- Sbor. geol. Věd, Geol., 20, 53-100, Praha.

Kukal Z., Jäger O. (1988): Siliciclastic signal of the Variscan orogenesis: The Devonian Srbsko Formation of Central Bohemia.- Věst. ÚÚG, 63, 65-81, Praha.

Patočka F., Vlašímský P., Blechová K. (1993): Geochemistry of Early Paleozoic Volcanics of the Barrandian Basin (Bohemian Massif, Czech Republic): Implications for Paleotectonic Reconstructions.- Jahrbuch der Geol. Bundesanstalt., 136, 4, 873-896.

Skoček V., Kukal Z. (1998): Oncoidal and Ooidal Ironstone in the Lower Devonian Limestone Sequence, Barrandian, Czech Republic.- Věst. ČGÚ (Bull. of the Czech geol. surv.), 73, 1, 23-32, Praha.

Suchý V. (1992): Lečice black Shale (Barrandian Upper Proterozoic, central Czechoslovakia): euxenic facies of a starved preflysch basin.- In Kříbek B., ed.: Metallogeny and Anoxic Environments (IGCP 254), Praha.

Suk M. et al. (1984): Geological history of the territory of the Czech Socialist Republic.- ÚÚG, Academia Praha, 396 s.

Svoboda J. et al. (1983): Encyklopedický slovník geologických věd. 1. svazek: A–M.- Academia Praha, 917 s.

Waldhausrová J. (1966): The volcanites of the Křivoklát-Rokycany Zone.- Paleovolcanites of the Bohemian Massif, 145-151, Praha.

Waldhausrová J. (1971): The chemistry of the Cambrian volcanites in the Barrandian area.- Krystalinikum, 8, 45-75, Praha.