Odolov - Kryštofovy kameny

Karbonské „žaltmanské“ arkózy a slepence jíveckých vrstev

Obrazová dokumentace k lokalitě

severní šířka (S42): 50°31,534´

východní délka (S42): 16°06,055´

nadmořská výška: 581 m n. m.

mapa KČT: č. 26 (C2)

Tři kilometry sv. od Rtyně v Podkrkonoší a 1 km v. od Odolova najdeme na lesním hřebeni výchozy hornin, které jsou v turistické mapě (mapa 1) označeny jako Kryštofovy kameny (jejich poloha je ale zakreslena chybně). Přístup na lokalitu je po silnici z Malých Svatoňovic do Stárkova. Asi 800 m za Odolovem je v klesání silnice asfaltová odbočka vpravo, která vede k penzionu pro seniory. Po pravé straně této odbočky stoupá svah na jehož hřebeni najdeme výchozy karbonských hornin (foto 1, 2 a 3), cca 200 m nad silnicí. Výchozy jsou asi 300 m jv. od křižovatky s hlavní silnicí.

Lokalitu tvoří několik výchozů (foto 4), z nichž některé mají výšku stěny kolem 5 m (foto 5). Lokalita se nachází na jv. konce Jestřebích hor a sedimenty, které ji tvoří jsou součástí mladopaleozoické výplně vnitrosudetské pánve. Patří k sedimentačnímu megacyklu odolovského souvrství, stáří vestfál D – stefan B (mapa 2).

Odolovské souvrství je komplex o mocnosti maximálně 1 500 m, který v místech optimálního vývoje dělíme na spodní svatoňovické vrstvy a svrchní jívecké vrstvy. Sedimentace probíhala v celém souvrství polycyklicky a obsahuje řadu významných obzorů s uhelnými slojemi. Svatoňovické vrstvy jsou tvořeny převážně sedimenty aluviálních plošin a občasných jezer, podřadně jsou zastoupeny sedimenty proluviálních kuželů a koryt občasných toků. V jíveckých vrstvách jsou zastoupeny sedimenty říčních koryt a sedimenty údolní nivy. Celkově je v odolovském souvrství 10 % slepenců, 30 % hrubě až středně zrnitých psamitů, 15 % jemnozrnných psamitů a 45 % aleuropelitů včetně uhelných poloh. V České části vnitrosudetské pánve je odolovské souvrství uloženo na petrovických vrstvách žacléřského souvrství a v době ukládání došlo k rozšíření sedimentačního prostoru vnitrosudetské pánve (mapa 3).

Horniny z lokality se řadí do mladší části odolovského souvrství – jíveckých vrstev. Převážná část jíveckých vrstev je budována arkózami, arkózovými pískovci a slepenci, pouze ve svrchní části mají šedou barvu. Tyto šedé polohy obsahují uhelné obzory. Jívecké vrstvy nasedají na svatoňovické vrstvy rytmickým přechodem a celá stavba vrstev je cyklická. Cykly jsou plošně nestálé a obvykle se střídají sekvence: arkóza – jemnozrnný písovec – prachovec. Maximální mocnost vrstev v okolí Radvanic je 1 100 m. Jednotlivé petrografické typy jsou zastoupeny slepenci 7-12 %, středně až hrubě zrnitými arkózami a arkózovými pískovci 40-57 %, jemnozrnnými pískovci kolem 13 %, prachovci až jílovci 19-39 % a do 1 % je to uhlí, karbonáty a vulkanogenní horniny.

Uhelné obzory jsou v jíveckých vrstvách zastoupeny plošně nerovnoměrně. Nejnižším uhlonosným obzorem je obzor Vítových dolů. Nachází se přibližně v polovině jíveckých vrstev a obsahuje jedinou uhelnou sloj, která nepřesahuje mocnost 1 m. Následujícím vyšším je Bysterský obzor, který leží přibližně v 1/4 mocnosti jíveckých vrstev pod jejich stropem. Celková mocnost v nejlépe vyvinuté části je 25 m a obsahuje dvě uhelné sloje. Mocnější z nich má kolem 150 cm.

V nejvyšší části jíveckých vrstev najdeme soubor uhelných cyklů radvanického souslojí. Vyčleněno bylo celkem 8 cyklů o mocnostech od 10 do 30 m. V těžebním poli dolu Stachanov v Radvanicích bylo pojmenováno celkem 6 uhelných slojí. Nejníže leží sloj Baltazar v 1. sedimentačním cyklu, nejstálejší a jakostně nejlepší je 3. sloj a nejmocnější 4. sloj (obě v 5. sedimentačním cyklu).

Ve výchozech Kryštofových kamenů se setkáme s jednou z nejtypičtějších hornin jíveckých vrstev – arkózami. Jsou světle šedé, obvykle s nádechem do růžova nebo fialova, a mají hrubě zrnitý charakter (foto 6). Místně se označují jako žaltmanské arkózy. Typická je hrubě lavicovitá nebo masivní stavba (foto 7 a 8), hrubé diagonální zvrstvení (foto 9) bývá zvýrazněno římsovitým vyvětráváním (foto 10). Obsahují 25-30 % živců s převládajícím K-živcem a ojedinělými kyselými plagioklasy. Křemen je zastoupen 45-60 %, ostatní podíl v hornině připadá na úlomky kvarcitů, rohovců a efuzivních hornin, 6-15 % tvoří základní hmota a tmel. Základní hmotu tvoří směs jemného klastického materiálu a fylosilikátů (chlorit, illit, kaolinit), tmel může být korozivní (kalcit) nebo regenerační (křemen).

Větší valouny bývají v žaltmanských arkózách nepravidelně rozmístěné (foto 11) nebo se koncentrují do tenkých vrstev (valounové šňůry, foto 12). Zvýšeným podílem valounů přecházejí do hrubě až středně zrnitých slepenců (foto 13). V polohách slepenců se objevují prokřemenělé araukarity (foto 14).

Slepence jíveckých vrstev jsou pěkně vyvinuty na vrcholu Žaltman, viz lokalita Malé Svatoňovice.

Tásler R., Čadková Z., Dvořák J., Fediuk F., Chaloupský J., Jetel J., Kaiserová-Kalibová M., Prouza V., Schovánková-Hrdličková D., Středa J., Střída M., Šetlík J. (1979): Geologie české části vnitrosudetské pánve. – Vydal ÚÚG v Academii, 296 stran. Praha.