Malé Svatoňovice - Žaltman

Slepence a žaltmanské arkózy odolovského souvrství vnitrosudetské pánve

Obrazová dokumentace k lokalitě

severní šířka (S42): 50°33,157´

východní délka (S42): 16°03,125´

nadmořská výška: 752 m n. m.

mapa KČT: č. 26 (C2)

Asi 2,5 km s. od Malých Svatoňovic najdeme nejvyšší vrch Jestřebích hor – Žaltman (739,1 m). V jeho širším okolí najdeme řadu pěkných výchozů karbonských hornin, přičemž nejhezčí jsou těsně pod rozhlednou (foto 1). Přístup na lokalitu je z Malých Svatoňovic po zelené turistické značce, která vede do příkrého svahu až na hřeben Jestřebích hor (mapa 1).

Uprostřed hřebene Jestřebích hor najdeme dominantu celé oblasti – kótu Žaltman (739,1 m). V širším okolí kóty a vyhlídkové rozhledny najdeme velké množství výchozů, které v této části tvoří horský hřeben (foto 2 a 3). V některých místech jsou stěny pěkně odkryté, mají výšku několika metrů (foto 4) a tvoří je sedimenty mladopaleozoické výplně vnitrosudetské pánve (mapa 2). Patří k sedimentačnímu megacyklu odolovského souvrství, stáří vestfál D – stefan B.

Odolovské souvrství je komplex o mocnosti maximálně 1 500 m, který v místech optimálního vývoje dělíme na spodní svatoňovické vrstvy a svrchní jívecké vrstvy. Sedimentace probíhala v celém souvrství polycyklicky a obsahuje řadu významných obzorů s uhelnými slojemi. Svatoňovické vrstvy jsou tvořeny převážně sedimenty aluviálních plošin a občasných jezer, podřadně jsou zastoupeny sedimenty proluviálních kuželů a koryt občasných toků. V jíveckých vrstvách jsou zastoupeny sedimenty říčních koryt a sedimenty údolní nivy. Celkově je v odolovském souvrství 10 % slepenců, 30 % hrubě až středně zrnitých psamitů, 15 % jemnozrnných psamitů a 45 % aleuropelitů včetně uhelných poloh. V České části vnitrosudetské pánve je odolovské souvrství uloženo na petrovických vrstvách žacléřského souvrství a v době ukládání došlo k rozšíření sedimentačního prostoru vnitrosudetské pánve.

Horniny z lokality se řadí do mladší části odolovského souvrství – jíveckých vrstev. Převážná část jíveckých vrstev je budována arkózami, arkózovými pískovci a slepenci, pouze ve svrchní části mají šedou barvu. Tyto šedé polohy obsahují uhelné obzory. Jívecké vrstvy nasedají na svatoňovické vrstvy rytmickým přechodem a celá stavba vrstev je cyklická. Cykly jsou plošně nestálé a obvykle se střídají sekvence: arkóza – jemnozrnný písovec – prachovec. Maximální mocnost vrstev v okolí Radvanic je 1 100 m. Jednotlivé petrografické typy jsou zastoupeny slepenci 7-12 %, středně až hrubě zrnitými arkózami a arkózovými pískovci 40-57 %, jemnozrnnými pískovci kolem 13 %, prachovci až jílovci 19-39 % a do 1 % je to uhlí, karbonáty a vulkanogenní horniny.

Uhelné obzory jsou v jíveckých vrstvách zastoupeny plošně nerovnoměrně. Nejnižším uhlonosným obzorem je obzor Vítových dolů. Nachází se přibližně v polovině jíveckých vrstev a obsahuje jedinou uhelnou sloj, která nepřesahuje mocnost 1 m. Následujícím vyšším je Bysterský obzor, který leží přibližně v 1/4 mocnosti jíveckých vrstev pod jejich stropem. Celková mocnost v nejlépe vyvinuté části je 25 m a obsahuje dvě uhelné sloje. Mocnější z nich má kolem 150 cm.

V nejvyšší části jíveckých vrstev najdeme soubor uhelných cyklů radvanického souslojí. Vyčleněno bylo celkem 8 cyklů o mocnostech od 10 do 30 m. V těžebním poli dolu Stachanov v Radvanicích bylo pojmenováno celkem 6 uhelných slojí. Nejníže leží sloj Baltazar v 1. sedimentačním cyklu, nejstálejší a jakostně nejlepší je 3. sloj a nejmocnější 4. sloj (obě v 5. sedimentačním cyklu).

Ve výchozech v okolí Žaltmanu se setkáme především s polohou slepenců (foto 5 a 6), která je plošně poměrně stálá a lze ji sledovat v délce až 2 km. Podřadně zastoupeným horninovým typem jsou zde žaltmanské arkózy, které do slepenců přecházejí velmi rychle přes ostrou hranici (foto 7). Slepence můžeme označit jako polymiktní, valouny jsou tvořeny křemenem (asi 52 %, foto 8 a 9), kvarcity (29 %), lydity ( 4 %), krystalickými břidlicemi (3 %), porfyry (2 %), granitoidy a rulami (9 %) a ve velmi malé míře pískovci nebo jinými sedimenty. Opracování valounů je střední až dokonalé (foto 10 a 11), stupeň zaoblení je v průměru 0,7. V polohách slepenců se objevují prokřemenělé araukarity (viz lokalita Odolov).

Žaltmanské arkózy jsou světle šedé horniny, obvykle s nádechem do růžova nebo fialova, a mají hrubě zrnitý charakter. Typická je hrubě lavicovitá nebo masivní stavba (foto 12), hrubé diagonální zvrstvení bývá zvýrazněno římsovitým vyvětráváním. Obsahují 25-30 % živců s převládajícím K-živcem a ojedinělými kyselými plagioklasy. Křemen je zastoupen 45-60 %, ostatní podíl v hornině připadá na úlomky kvarcitů, rohovců a efuzivních hornin, 6-15 % tvoří základní hmota a tmel. Základní hmotu tvoří směs jemného klastického materiálu a fylosilikátů (chlorit, illit, kaolinit), tmel může být korozivní (kalcit) nebo regenerační (křemen). Větší valouny bývají v žaltmanských arkózách nepravidelně rozmístěné nebo se koncentrují do tenkých vrstev (valounové šňůry, foto 13).

Tásler R., Čadková Z., Dvořák J., Fediuk F., Chaloupský J., Jetel J., Kaiserová-Kalibová M., Prouza V., Schovánková-Hrdličková D., Středa J., Střída M., Šetlík J. (1979): Geologie české části vnitrosudetské pánve. – Vydal ÚÚG v Academii, 296 stran. Praha.