Ruprechtice u Meziměstí

Horniny permského ryolitového vulkanismu v broumovském souvrství vnitrosudetské pánve.

Obrazová dokumentace k lokalitě

severní šířka (S42): 50°39,239´

východní délka (S42): 16°16,258´

nadmořská výška: 380 m n. m.

mapa KČT: č. 26 (A4)

Asi 3,5 km sv. od Meziměstí a 400 m za severním okrajem obce Ruprechtice (mapa 1) je u lesní cesty založen lom, resp. větší strž (foto 1 a 2), která pravděpodobně slouží k příležitostné těžbě kameniva. K dispozici je tu dostatečné množství čerstvého studijního materiálu (foto 3 a 4). Na lokalitě se dostaneme po asfaltové komunikaci, které vede od Meziměstí a vede napříč celými Ruprechticemi. Na konci asfaltové silnice (foto 5) pokračujeme ještě asi 200 m po lesní cestě. Od autobusové zastávky v obci je lokalita vzdálena asi 1 km a dostaneme se na ni po žluté turistické značce, která se napojuje na modrou pod Ruprechtickým Špičákem (mapa 1).

Horniny, které lze studovat na lokalitě a v jejím okolí, jsou součástí mladopaleozoické výplně vnitrosudetské pánve. V rámci broumovského souvrství vznikl vulkanický ryolitový komplex (mapa 2) na konci sedimentace noworudských vrstev.

Broumovské souvrství je typické střídáním prachovců, jílovců s převážně jemnozrnnými pískovci. Aleuropelity jsou zastoupeny až 75 %, pískovce 20 % a zbytek připadá na ostatní psefity, psamity a karbonáty. Typická je červenohnědá barva sedimentů a rytmická stavba souvrství. Mocnost celého sledu je na Broumvsku až 1 000 m. Celé souvrství je rozděleno do tří cyklů, které jsou všechny datovány jako spodní perm – autun. Od báze jsou to vrstvy noworudské, olivětínské a martínkovické. Spodní oddíl přechází konkordantně ze souvrství chvalečského a svrchní oddíl přechází do souvrství trutnovského.

Noworudské vrstvy jsou nejnižším členem broumovského souvrství a litologicky představují střídání aleuritů a pelitů s prachovitými a jemnozrnnými pískovci. Jen ojediněle se objevují hrubé pískovce a slepence. Většina sedimentů je aluviálně-deltového nebo jezerního původu.

Střední oddíl broumovského souvrství tvoří olivětínské vrstvy. Litologicky představují nejpestřejší jednotku broumovského souvrství s velkou proměnlivostí a mocností do 200 m. Typickou součástí sledu jsou horniny, které souvisí s vulkanickou aktivitou přímo (vulkanity, tufity) nebo nepřímo (vulkanodetritické horniny). V olivětínských vrstvách se rozlišují dvě odlišné litofacie: litofacie walchiových lupků je tvořena rytmickým komplexem prachovců, jílovců a pískovců s výraznou laminací a vulkanodetritická facie, kde jsou zastoupeny psafity a psemity, zejména ve svrchních olivětínských vrstvách.

Nejvyšším členem broumovského souvrství jsou martínkovické vrstvy, které reprezentují nejjemnější sedimentaci v celém souvrství. Mají velmi podobnou litologickou náplň jako vrstvy noworudské, ale podíl psamitů a psefitů je menší. Hlavními horninovými typy jsou hnědé až červenohnědé prachovce, jílovce, písčité prachovce až prachovité pískovce, podřadně jemnozrnné pískovce. Pestrobarevné aleuropelity jsou místy se silicity a doprovází je lavice vápenců. Tyto soubory tvoří (odspodu) vižňovský, hejtmánkovický a jetřichovský obzor.

Vulkanické horniny se podílí na stavbě vnitrosudetské pánve asi z 15 %. Tento relativně vysoký podíl je poměrně charakteristický a v jiných pánvích stejného stáří (kromě podkrkonošské) nemá obdoby. Ve vnitrosudetské pánvi lze rozlišit dvě hlavní etapy vulkanické činnosti: karbonský vulkanismus a permský (autunský) vulkanismus.

Karbonský vulkanismus najdeme především v polské částí pánve a jedná se převážně o kyselé horniny ve formě lakolitů, žil, lávových příkrovů a pyroklastik. Hlavní fáze této činnosti probíhala ve vestfálu. Na našem území je tato etapa zastoupena v jz. křídle pánve a jedná se výhradně o bazalty (melafyry) a jejich tufy.

Vulkanismus permský (svrchní autun) je podstatně rozsáhlejší etapou, kdy vznikl poměrně rozsáhlý (desítky km²) komplex s podřízenými sedimentárními vložkami. Celá událost se dělí do tří etap, které vždy začínají bazickým a končí kyselý vulkanismem.

V rámci broumovského souvrství (perm – autun) došlo k několika vulkanickým událostem. Ve svrchní části dworeckých vrstev dochází nejprve k výlevům bazaltů (dworecké melafyry) a následně ryolitů a jejich tufů (ryolitový komplex). Celá událost je řazena k prvnímu a zejména druhému vulkanickému cyklu. Dworecké melafyry tvoří na našem území část jv. hřebene Javořích hor u Šonova. První vulkanický cyklus je zakončen nejrozsáhlejší vulkanickou činností ve vnitrosudetské pánvi vůbec, při které se vytvořil tzv. ryolitový komplex. Komplex leží v nadloží noworudských vrstev a jeho mocnost dosahuje až 400 m. Vulkanické těleso není homogenní, rozlišují se ryolitové tufy a ignibrity, které do sebe pozvolna přechází.

Během ukládání olivětínských vrstev došlo k třetímu vulkanickému cyklu. Podstatněji se uplatnil bazaltový vulkanismus ve formě lávových proudů, tufů a aglomerátů. maximální mocnost komplexu je 200 m. Komplex bazaltů je označován jako melafyry šonovské skupiny, kterou rozdělujeme na spodní a svrchní.

Ve spodní skupině šonovských melafyrů převládají pyroklastika nad lávovými proudy. Pyroklastický komplex leží v. od Šonova a je tvořen tufovými aglomeráty až brekciemi. Ve spodních partiích vystupují bazalty s mandlovcovitou texturou.

Svrchní skupina šonovských melafyrů vystupuje ve svrchních olivětínských vrstvách, nasedá bezprostředně na ruprechtický vápencový obzor a tvoří až 150 m mocný komplex bez sedimentárních vložek. V oblasti mezi Janovičkami a Šonovem má komplex mocnost 150-200 m a dělí se na čtyři jednotky (od podloží): příkrov Rudného vrchu, příkrov Šišáku, pruh s převahou pyroklastik a příkrov Rožce (viz lokalita Rožmitál). Kyselé vulkanity jsou v olivětínských vrstvách zastoupeny několika polohami tufů, jejichž mocnost jen ojediněle dosahuje 20 m.

Ukázky hornin v opuštěném lomu u Ruprechtic náleží permskému ryolitovému komplexu prvního vulkanického cyklu v závěru sedimentace noworudských vrstev. V oblasti Broumovska se celý komplex dělí na dvě tělesa: těleso červenohnědých tufů ve spodní části a těleso ignibritů. Těleso tufů dosahuje mocnosti až 600 m a je budováno převážně červenohnědými pyroklastiky. Jedná se o popelové a lapilové tufy, které přechází až do aglomerátových tufů a aglomerátů. V základní hmotě jsou uzavřeniny bazaltů a ryolitů, akcesoricky rul a svrchnopaleozoických sedimentů. Prakticky vždy se vyskytují v podloží ignibritů a nejvíce jsou rozšířeny v okolí Hynčic a Heřmánkovic. Tufy a ignibrity jsou spjaty vzájemnými přechody, které dosahují několika metrů a horniny jsou světlejší (foto 6).

Těleso ingnibritů je mocné až 150 m a tvoří jej horniny celistvé textury s drobnými vyrostlicemi živce a křemene (foto 7 a 8). V základní hmotě jsou obsaženy tmavší útržky lávy, melafyrů a ryolitů. Barva je červenofialové až bělavá – bělavé ignibrity se označují jako hynčický typ, plošně rozšířenější a barevná hornina je ruprechtický typ. Oba typy obsahují větší množství vyrostlic (kolem 20 %) s méně výrazným klastickým charakterem. Základní hmota je složena ze sploštělých a deformovaných útržků pemzy. V základní hmotě není obsažena sklovitá součást, ale obsahuje mikrokrystalický agregát křemene, živců, rudy a kaolinit. Až 10 % objemu horniny tvoří xenolity se subangulárním omezením (foto 9 a 10). Mají velikost do 3 cm a jsou tvořeny bazalty, krystalickými břidlicemi a sedimenty.

Vznikem ignibritů byl ukončen vývoj noworudských vrstev a skončila hlavní fáze kyselého vulkanismu v oblasti.

Tásler R., Čadková Z., Dvořák J., Fediuk F., Chaloupský J., Jetel J., Kaiserová-Kalibová M., Prouza ., Schovánková-Hrdličková D., Středa J., Střída M., Šetlík J. (1979): Geologie české části vnitrosudetské pánve. – Vydal ÚÚG v Academii, 296 stran. Praha.

Obrazová dokumentace k lokalitě Ruprechtice

mapa 1

mapa 2

foto 1

foto 2

foto 3

foto 4

foto 5

foto 6

foto 7

foto 8

foto 9

foto 10