Kaplice

Pararuly jednotvárné skupiny moldanubika a granit typu Weinsberg moldanubického plutonu.

Obrazová dokumentace k lokalitě

severní šířka (S42): 48°43,612´

východní délka (S42): 14°29,108´

nadmořská výška: 574 m n. m.

mapa KČT: č. 73 (C4)

hlavní stránka seznam lokalit mapa lokalit o autorech průvodce Morava

Asi 16 km jv. od Českého Krumlova a 1,5 km jjz. od centra Kaplic je založen jámový etážový kamenolom (foto 1, 2, 3, 4, 5, 6 a 7). Přístup do lomu je ze silnice E55 za Kaplicemi ve směru na Dolní Dvořiště, asi 300 m za benzinovou čerpací stanicí (mapa 1). Vstup do objektu se nachází hned u hlavní silnice. S ohledem na intenzívní těžební činnost je pro vstup nezbytný souhlas majitele.


V lomu jsou odkryty do různého stupně mylonitizované a fylonitizované horniny jednotvárné skupiny moldanubika (mapa 2). Nejrozšířenějším horninovým typem jsou biotitové a biotit-sillimanitové pararuly s cordieritem (foto 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15 a 16), přecházející ve střední části lomu místy do biotitových migmatitů a migmatitů s většími idioblasty draselného živce (foto 17, 18, 19 a 20). Mineralogicky se vyznačují značně monotónním charakterem – z podstatných minerálů obsahují pouze živce, křemen a biotit. Živce jsou reprezentovány plagioklasy (oligoklas nebo kyselý andezin) dosahujícími ve výbruse velikosti 0,1-0,5 mm, místy až 0,8 mm. Draselné živce nejsou v rulách zpravidla zastoupeny, v migmatitizovaných partiích vytvářejí větší porfyroblasty. Křemen je poměrně hojnou součástí horniny. Tvoří agregáty xenomorfně omezených zrn velikostně odpovídajících živcům, v nichž bývá místy také uzavírán. Červenohnědý biotit je přítomen v podobě izolovaných lupínků nebo xenomorfně omezených agregátů a podmiňuje paralelní texturu horniny. Vždy výrazně převládá nad muskovitem, který může lokálně i chybět. Z podružných minerálů obsahují pararuly sillimanit (protáhlé jehličkovité agregáty uzavírané v biotitu, křemeni i živcích) a sloupcovitý až xenomorfně omezený cordierit, obsahující pleochroické dvůrky kolem uzavíraného zirkonu. Akcesorickou součástí pararul je muskovit, zirkon, turmalín, magnetit a jen vzácně i apatit. Popisované horniny představovaly v původní formě nejspíše drobové a břidličné sledy flyšového rázu o různé zrnitosti. Stupeň jejich metamorfózy je většinou vysoký a odpovídá podmínkám amfibolitové metamorfní facie středních a nízkých tlaků.

Ve střední části lomu jsou pararuly intenzívně mylonitizované (foto 21). Mylonitizace se projevuje drcením křemene a slíd, deformací živců v porfyroklasty tvaru ok a větší koncentrací sericitu a chloritu na foliačních plochách. Horniny vystavené pokročilejší fylonitizaci připomínají svojí jemně laminární texturou slabě metamorfované pelitické sedimenty.

V metamorfně méně postižených partiích západní a v menší míře i v jv. části odkryvu vystupuje biotitový granit weinsberského typu (mapa 2, foto 22, 23, 24, 25, 26, 27 a 28). Svým celkovým minerálním složením odpovídá v klasifikaci IUGS granitu až monzogranitu. Hornina je hrubě zrnitá, s výraznou porfyrickou, často silně tektonicky ovlivněnou strukturou (foto 29, 30, 31, 32, 33, 34 a 35). Textura je variabilní v závislosti na přednostní orientaci minerálů. Nápadná je zejména paralelní orientace usměrněných vyrostlic K-živců (foto 36), dosahujících velikosti 2-7 cm (foto 37). Jsou tvořeny silně perthitickým ortoklasem o složení Or87-98 Ab1-12, obsah anortitové a celsianové složky dosahuje maximálně 1 %. Ortoklas může místy přecházet v mikroklin. Draselné živce uzavírají zrna plagioklasů, křemene a lupínky biotitu. Ruptury v jednotlivých zrnech bývají vyplněny drobnými, xenomorfně omezenými zrnky křemene. Xenomorfní K-živec je společně s převažujícím plagioklasem hojnou součástí základní hmoty horniny. Plagioklas tvoří automorfně omezené zonální krystaly, na nichž je podél puklin často patrná sericitizace (foto 38 a 39). Jeho bazicita kolísá v rozmezí An31-38 pro jádro a An22-28 pro hlavní zónu. Některá zrna bývají lemována postmagmatickým albitem. Albitické odmíšeniny jsou místy uzavírány v draselném živci. Křemen vytváří shluky xenomorfně omezených, undulózně zhášejících zrn. Biotit představuje jedinou mafickou součást horniny. Obvykle je přítomen ve formě hypautomorfně omezených lišt (foto 40 a 41), které uzavírají četné akcesorické minerály. Na okrajích podléhá muskovitizaci a chloritizaci doprovázené tvorbou sekundárního ilmenitu. Studium na elektronové mikrosondě neprokázalo u biotitu zonální stavbu. Opakní minerály reprezentuje ilmenit, hematit, rutil (sagenit), apatit a zirkon.

Chemicky lze weinsberský granit řadit do skupiny přechodných I/S-granitů. Obsah SiO2 se většinou pohybuje v rozmezí 65-71 %. Pro složení granitu je typický vyšší obsah FeO, MgO,  K2O (výrazně převládajícího nad Na2O) a Ba (500-2000 ppm). Obsah REE dosahuje hodnot 150-200 ppm. Normalizované křivky vzácných zemin vykazují výraznou negativní europiovou anomálii.

Na základě petrografického i geochemického studia lze předpokládat, že weinsberský granit představuje rozsáhlou intruzi vysoce viskózního magmatu bohatého na restity, raně krystalující fáze (K-živec) a nedokonale asimilovaný materiál okolních hornin. Podle současných představ (např. Vellmer, Wedepohl 1994) mohl vzniknout 30 % tavením tonalitů, za vzniku restitů blízkých kinzigitům. Vysoká viskozita značně omezila význam frakční krystalizace pro diferenciaci magmatu. Variace v chemismu jsou způsobeny rozdílným podílem biotitu v hornině, okrajové partie granitoidních těles jsou často sekundárně muskovitizovány (foto 40 a 41).


Čech V. (ed.) (1962): Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1 : 200 000, M-33-XVII České Budějovice, M-33XXXIII Vyšší Brod.- Academia Praha, 192 s.

Gába Z., Hladilová Š., Houzar S., Skupien P., Vašíček Z., Ziegler V. (2002): Geologické vycházky Českou republikou.- Karolinum, UK Praha, 493 s.

Chlupáč I., Brzobohatý R., Kovanda J., Stráník Z. (2002): Geologická minulost České republiky.- Academia Praha, 436 s.

Heřmánek R. (1995): Geochemie a petrologie granitoidních hornin z oblasti Novohradských hor a Novohradského podhůří.- MS, dipl. práce, PřF UK Praha.

Heřmánek R., Čekal F., Matějka D., Klečka M. (1997): Geochemie, petrologie a mineralogie hornin řazených na českém území typu Weinsberg (32-24 Kaplice, 32-42 Rožmberk nad Vltavou).- Zpr. geol. Výzk. v r. 1996, 28-30, Praha.

Hujsl J. (1981): Petrologie weinsberského granitu mezi Kaplicí a Benešovem nad Černou.- MS, dipl. práce, PřF UK Praha.

Vellmer C., Wedepohl K. H. (1994):  Geochemical characterization and origin of granitoidy from the South Bohemian  Batholith in Košer Austria.-  Contr. Mineral. Petrol., 118, 13-32, Berlin-New York.

Vrána S. et al. (1988): Vysvětlivky k základní geologické mapě  ČSSR 1 : 25 000, list 32-244 Benešov nad Černou.- ÚÚG Praha.

hlavní stránka seznam lokalit mapa lokalit o autorech průvodce Morava
© RNDr. Václav Vávra, Ústav geologických věd, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. Brno. E-mail: vavra@sci.muni.cz.

Obrazová dokumentace k lokalitě Kaplice

mapa 1

mapa 2

foto 1

foto 2

foto 3

foto 4

foto 5

foto 6

foto 7

foto 8

foto 9

foto 10

foto 11

foto 12

foto 13

foto 14

foto 15

foto 16

foto 17

foto 18

foto 19

foto 20

foto 21

foto 22

foto 23

foto 24

foto 25

foto 26

foto 27

foto 28

foto 29

foto 30

foto 31

foto 32

foto 33

foto 34

foto 35

foto 36

foto 37

foto 38

foto 39

foto 40

foto 41