Kaplice

Pararuly jednotvárné skupiny moldanubika a granit typu Weinsberg moldanubického plutonu.

Obrazová dokumentace k lokalitě

severní šířka (S42): 48°43,612´

východní délka (S42): 14°29,108´

nadmořská výška: 574 m n. m.

mapa KČT: č. 73 (C4)

hlavní stránka

seznam lokalit

mapa lokalit

o autorech

průvodce Morava

Asi 16 km jv. od Českého Krumlova a 1,5 km jjz. od centra Kaplic je založen jámový etážový kamenolom (foto 1, 2, 3, 4, 5, 6 a 7). Přístup do lomu je ze silnice E55 za Kaplicemi ve směru na Dolní Dvořiště, asi 300 m za benzinovou čerpací stanicí (mapa 1). Vstup do objektu se nachází hned u hlavní silnice. S ohledem na intenzívní těžební činnost je pro vstup nezbytný souhlas majitele.

V lomu jsou odkryty do různého stupně mylonitizované a fylonitizované horniny jednotvárné skupiny moldanubika (mapa 2). Nejrozšířenějším horninovým typem jsou biotitové a biotit-sillimanitové pararuly s cordieritem (foto 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15 a 16), přecházející ve střední části lomu místy do biotitových migmatitů a migmatitů s většími idioblasty draselného živce (foto 17, 18, 19 a 20). Mineralogicky se vyznačují značně monotónním charakterem – z podstatných minerálů obsahují pouze živce, křemen a biotit. Živce jsou reprezentovány plagioklasy (oligoklas nebo kyselý andezin) dosahujícími ve výbruse velikosti 0,1-0,5 mm, místy až 0,8 mm. Draselné živce nejsou v rulách zpravidla zastoupeny, v migmatitizovaných partiích vytvářejí větší porfyroblasty. Křemen je poměrně hojnou součástí horniny. Tvoří agregáty xenomorfně omezených zrn velikostně odpovídajících živcům, v nichž bývá místy také uzavírán. Červenohnědý biotit je přítomen v podobě izolovaných lupínků nebo xenomorfně omezených agregátů a podmiňuje paralelní texturu horniny. Vždy výrazně převládá nad muskovitem, který může lokálně i chybět. Z podružných minerálů obsahují pararuly sillimanit (protáhlé jehličkovité agregáty uzavírané v biotitu, křemeni i živcích) a sloupcovitý až xenomorfně omezený cordierit, obsahující pleochroické dvůrky kolem uzavíraného zirkonu. Akcesorickou součástí pararul je muskovit, zirkon, turmalín, magnetit a jen vzácně i apatit. Popisované horniny představovaly v původní formě nejspíše drobové a břidličné sledy flyšového rázu o různé zrnitosti. Stupeň jejich metamorfózy je většinou vysoký a odpovídá podmínkám amfibolitové metamorfní facie středních a nízkých tlaků.

Ve střední části lomu jsou pararuly intenzívně mylonitizované (foto 21). Mylonitizace se projevuje drcením křemene a slíd, deformací živců v porfyroklasty tvaru ok a větší koncentrací sericitu a chloritu na foliačních plochách. Horniny vystavené pokročilejší fylonitizaci připomínají svojí jemně laminární texturou slabě metamorfované pelitické sedimenty.

V metamorfně méně postižených partiích západní a v menší míře i v jv. části odkryvu vystupuje biotitový granit weinsberského typu (mapa 2, foto 22, 23, 24, 25, 26, 27 a 28). Svým celkovým minerálním složením odpovídá v klasifikaci IUGS granitu až monzogranitu. Hornina je hrubě zrnitá, s výraznou porfyrickou, často silně tektonicky ovlivněnou strukturou (foto 29, 30, 31, 32, 33, 34 a 35). Textura je variabilní v závislosti na přednostní orientaci minerálů. Nápadná je zejména paralelní orientace usměrněných vyrostlic K-živců (foto 36), dosahujících velikosti 2-7 cm (foto 37). Jsou tvořeny silně perthitickým ortoklasem o složení Or_87-98Ab_1-12, obsah anortitové a celsianové složky dosahuje maximálně 1 %. Ortoklas může místy přecházet v mikroklin. Draselné živce uzavírají zrna plagioklasů, křemene a lupínky biotitu. Ruptury v jednotlivých zrnech bývají vyplněny drobnými, xenomorfně omezenými zrnky křemene. Xenomorfní K-živec je společně s převažujícím plagioklasem hojnou součástí základní hmoty horniny. Plagioklas tvoří automorfně omezené zonální krystaly, na nichž je podél puklin často patrná sericitizace (foto 38 a 39). Jeho bazicita kolísá v rozmezí An_31-38 pro jádro a An_22-28 pro hlavní zónu. Některá zrna bývají lemována postmagmatickým albitem. Albitické odmíšeniny jsou místy uzavírány v draselném živci. Křemen vytváří shluky xenomorfně omezených, undulózně zhášejících zrn. Biotit představuje jedinou mafickou součást horniny. Obvykle je přítomen ve formě hypautomorfně omezených lišt (foto 40 a 41), které uzavírají četné akcesorické minerály. Na okrajích podléhá muskovitizaci a chloritizaci doprovázené tvorbou sekundárního ilmenitu. Studium na elektronové mikrosondě neprokázalo u biotitu zonální stavbu. Opakní minerály reprezentuje ilmenit, hematit, rutil (sagenit), apatit a zirkon.

Chemicky lze weinsberský granit řadit do skupiny přechodných I/S-granitů. Obsah SiO₂ se většinou pohybuje v rozmezí 65-71 %. Pro složení granitu je typický vyšší obsah FeO, MgO, K₂O (výrazně převládajícího nad Na₂O) a Ba (500-2000 ppm). Obsah REE dosahuje hodnot 150-200 ppm. Normalizované křivky vzácných zemin vykazují výraznou negativní europiovou anomálii.

Na základě petrografického i geochemického studia lze předpokládat, že weinsberský granit představuje rozsáhlou intruzi vysoce viskózního magmatu bohatého na restity, raně krystalující fáze (K-živec) a nedokonale asimilovaný materiál okolních hornin. Podle současných představ (např. Vellmer, Wedepohl 1994) mohl vzniknout 30 % tavením tonalitů, za vzniku restitů blízkých kinzigitům. Vysoká viskozita značně omezila význam frakční krystalizace pro diferenciaci magmatu. Variace v chemismu jsou způsobeny rozdílným podílem biotitu v hornině, okrajové partie granitoidních těles jsou často sekundárně muskovitizovány (foto 40 a 41).

Čech V. (ed.) (1962): Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1 : 200 000, M-33-XVII České Budějovice, M-33XXXIII Vyšší Brod.- Academia Praha, 192 s.

Gába Z., Hladilová Š., Houzar S., Skupien P., Vašíček Z., Ziegler V. (2002): Geologické vycházky Českou republikou.- Karolinum, UK Praha, 493 s.

Chlupáč I., Brzobohatý R., Kovanda J., Stráník Z. (2002): Geologická minulost České republiky.- Academia Praha, 436 s.

Heřmánek R. (1995): Geochemie a petrologie granitoidních hornin z oblasti Novohradských hor a Novohradského podhůří.- MS, dipl. práce, PřF UK Praha.

Heřmánek R., Čekal F., Matějka D., Klečka M. (1997): Geochemie, petrologie a mineralogie hornin řazených na českém území typu Weinsberg (32-24 Kaplice, 32-42 Rožmberk nad Vltavou).- Zpr. geol. Výzk. v r. 1996, 28-30, Praha.

Hujsl J. (1981): Petrologie weinsberského granitu mezi Kaplicí a Benešovem nad Černou.- MS, dipl. práce, PřF UK Praha.

Vellmer C., Wedepohl K. H. (1994): Geochemical characterization and origin of granitoidy from the South Bohemian Batholith in Košer Austria.- Contr. Mineral. Petrol., 118, 13-32, Berlin-New York.

Vrána S. et al. (1988): Vysvětlivky k základní geologické mapě ČSSR 1 : 25 000, list 32-244 Benešov nad Černou.- ÚÚG Praha.

hlavní stránka

seznam lokalit

mapa lokalit

o autorech

průvodce Morava