Královec

Ryolitový vulkanismus v broumovském souvrství vnitrosudetské pánve.

Obrazová dokumentace k lokalitě

severní šířka (S42): 50°40,076´

východní délka (S42): 15°59,720´

nadmořská výška: 797 m n. m.

mapa KČT: č. 26 (A1)

Asi 13 km ssv. od Trutnova, 2 km jv. od obce Královec, 500 m od státní hranice s Polskem je v protějším svahu Královeckého Špičáku (kóta 880,6 m) založen etážový lom (foto 1) s velkým výškovým rozpětím (mapa 1). Přístup do lomu je možný po účelové asfaltové komunikaci (foto 2), která odbočuje vpravo ze silnice č. 16, asi 200 m před nádražím v Královci, hned za odbočkou na Žacléř. Lom je v provozu a ke vstupu je nezbytné povolení majitele firmy Tarmac.

V lomu jsou odkryty horniny, které jsou součástí mladopaleozoické výplně vnitrosudetské pánve. Na konci sedimentace noworudských vrstev v rámci broumovského souvrství vznikl vulkanický ryolitový komplex (mapa 2) k němuž většina hornin v širším okolí náleží.

Broumovské souvrství je typické střídáním prachovců, jílovců s převážně jemnozrnnými pískovci. Aleuropelity jsou zastoupeny až 75 %, pískovce 20 % a zbytek připadá na ostatní psefity, psamity a karbonáty. Typická je červenohnědá barva sedimentů a rytmická stavba souvrství. Mocnost celého sledu je na Broumvsku až 1 000 m. Celé souvrství je rozděleno do tří cyklů, které jsou všechny datovány jako spodní perm – autun. Od báze jsou to vrstvy noworudské, olivětínské a martínkovické. Spodní oddíl přechází konkordantně ze souvrství chvalečského a svrchní oddíl přechází do souvrství trutnovského.

Noworudské vrstvy jsou nejnižším členem broumovského souvrství a litologicky představují střídání aleuritů a pelitů s prachovitými a jemnozrnnými pískovci. Jen ojediněle se objevují hrubé pískovce a slepence. Většina sedimentů je aluviálně-deltového nebo jezerního původu.

Střední oddíl broumovského souvrství tvoří olivětínské vrstvy. Litologicky představují nejpestřejší jednotku broumovského souvrství s velkou proměnlivostí a mocností do 200 m. Typickou součástí sledu jsou horniny, které souvisí s vulkanickou aktivitou přímo (vulkanity, tufity) nebo nepřímo (vulkanodetritické horniny). V olivětínských vrstvách se rozlišují dvě odlišné litofacie: litofacie walchiových lupků je tvořena rytmickým komplexem prachovců, jílovců a pískovců s výraznou laminací a vulkanodetritická facie, kde jsou zastoupeny psafity a psemity, zejména ve svrchních olivětínských vrstvách.

Nejvyšším členem broumovského souvrství jsou martínkovické vrstvy, které reprezentují nejjemnější sedimentaci v celém souvrství. Mají velmi podobnou litologickou náplň jako vrstvy noworudské, ale podíl psamitů a psefitů je menší. Hlavními horninovými typy jsou hnědé až červenohnědé prachovce, jílovce, písčité prachovce až prachovité pískovce, podřadně jemnozrnné pískovce. Pestrobarevné aleuropelity jsou místy se silicity a doprovází je lavice vápenců. Tyto soubory tvoří (odspodu) vižňovský, hejtmánkovický a jetřichovský obzor.

Vulkanické horniny se podílí na stavbě vnitrosudetské pánve asi z 15 %. Tento relativně vysoký podíl je poměrně charakteristický a v jiných pánvích stejného stáří (kromě podkrkonošské) nemá obdoby. Ve vnitrosudetské pánvi lze rozlišit dvě hlavní etapy vulkanické činnosti: karbonský vulkanismus a permský (autunský) vulkanismus.

Karbonský vulkanismus najdeme především v polské části pánve a jedná se převážně o kyselé horniny ve formě lakolitů, žil, lávových příkrovů a pyroklastik. Hlavní fáze této činnosti probíhala ve vestfálu. Na našem území je tato etapa zastoupena v jz. křídle pánve a jedná se výhradně o bazalty (melafyry) a jejich tufy.

Vulkanismus permský (svrchní autun) je podstatně rozsáhlejší etapou, kdy vznikl poměrně rozsáhlý (desítky km²) komplex s podřízenými sedimentárními vložkami. Celá událost se dělí do tří etap, které vždy začínají bazickým a končí kyselý vulkanismem.

V rámci broumovského souvrství (perm – autun) došlo k několika vulkanickým událostem. Ve svrchní části dworeckých vrstev dochází nejprve k výlevům bazaltů (dworecké melafyry) a následně ryolitů a jejich tufů (ryolitový komplex). Celá událost je řazena k prvnímu a zejména druhému vulkanickému cyklu. Dworecké melafyry tvoří na našem území část jv. hřebene Javořích hor u Šonova. První vulkanický cyklus je zakončen nejrozsáhlejší vulkanickou činností ve vnitrosudetské pánvi vůbec, při které se vytvořil tzv. ryolitový komplex. Komplex leží v nadloží noworudských vrstev a jeho mocnost dosahuje až 400 m. Vulkanické těleso není homogenní, rozlišují se ryolitové tufy a ingnibrity, které do sebe pozvolna přechází.

Během ukládání olivětínských vrstev došlo k třetímu vulkanickému cyklu. Podstatněji se uplatnil bazaltový vulkanismus ve formě lávových proudů, tufů a aglomerátů. Maximální mocnost komplexu je 200 m. Komplex bazaltů je označován jako melafyry šonovské skupiny, kterou rozdělujeme na spodní a svrchní.

Ve spodní skupině šonovských melafyrů převládají pyroklastika nad lávovými proudy. Pyroklastický komplex leží v. od Šonova a je tvořen tufovými aglomeráty až brekciemi. Ve spodních partiích vystupují bazalty s mandlovcovitou texturou.

Svrchní skupina šonovských melafyrů vystupuje ve svrchních olivětínských vrstvách, nasedá bezprostředně na ruprechtický vápencový obzor a tvoří až 150 m mocný komplex bez sedimentárních vložek. V oblasti mezi Janovičkami a Šonovem má komplex mocnost 150-200 m a dělí se na čtyři jednotky (od podloží): příkrov Rudného vrchu, příkrov Šišáku, pruh s převahou pyroklastik a příkrov Rožce (viz lokalita Rožmitál). Kyselé vulkanity jsou v olivětínských vrstvách zastoupeny několika polohami tufů, jejichž mocnost jen ojediněle dosahuje 20 m.

Horniny z lomu Královec (foto 3 a 4) náleží permskému ryolitovému komplexu (foto 5 a 6) prvního vulkanického cyklu v závěru sedimentace noworudských vrstev. V okolí Královce (Vraní hory) má ryolitový komplex mocnost až 400 m a všude se nachází v nadloží noworudských vrstev, které v něm lokálně tvoří tenké polohy. V podloží ryolitového komplexu ve Vraních horách se místy vyskytují dvě menší tělesa „melafyrů“, které jsou v podobné stratigrafické pozici jako dworecké melafyry. Na bázi komplexu je několik metrů mocná vulkanická brekcie s úlomky podložních sedimentů.

Těleso ryolitu v oblasti Vraních hor se zvedá do výšky až 350 m nad okolní reliéf (foto 7) a je tak morfologicky velmi nápadné (foto 8). Komplex hornin je homogenní, budovaný výlevem světle růžově hnědého nebo nafialovělého felzitického ryolitu (foto 9 a 10) s drobnými vyrostlicemi živce a křemene. Z hlediska stavby lze rozlišit tři typy hornin: celistvé ryolity, velmi jemnozrnné ryolity a jemnozrnné ryodacity.

Celistvé ryolity jsou slabě porfyrické s ojedinělými vyrostlicemi kyselého plagioklasu, který může být místy síťovitě korodován. Občas bývá přítomen sanidin a ortoklas. Základní hmota se skládá z hypautomorfně omezených K-živců, které jsou poikiliticky uzavírané v křemeni. Po tmavých minerálech najdeme pouze pseudomorfózy, přítomen bývá chlorit, rudní minerály, apatit a zirkon.

Velmi jemnozrnné ryolity (foto 11 a 12) mají velmi podobný charakter vyrostlic jako předcházející typ hornin, v základné hmotě mají více zastoupený plagioklas. Běžné je sferolitické uspořádání agregátů živce v partiích bohatších na křemen.

Jemnozrnný ryodacit (foto 13 a 14) je hornina složená ze silně rozloženého lištovitého plagioklasu s ortoklasovým lemem, křemene a druhé generace plagioklasu a ortoklasu. Z tmavých minerálů jsou zastoupeny pseudomorfózy pravděpodobně po pyroxenu.

U některých hornin jemnozrnné až celistvé textury je běžná laminární stavba (foto 15), která se projevuje subparalelními šmouhami nebo až trhlinkami (foto 16) vyplněnými nejčastěji křemenem a K-živce. Tato výplň se od základní hmoty liší velikostí zrna, ojediněle se objevuje drúzovitý křemen. Zrnitostní vlastnosti ryolitů se odráží i v chemickém složení – celistvé typy jsou obohaceny draslíkem, jemnozrnné variety jsou obohaceny sodíkem. Jednotlivé horninové typy do sebe vzájemně pozvolna přechází, a vzájemně se uzavírají. V rámci komplexu došlo pravděpodobně k výlevu, který byl složen z několika proudových jednotek.

Dále na východ, v oblasti Broumovska, se celý ryolitový komplex dělí na dvě tělesa: těleso červenohnědých tufů ve spodní části a těleso ignimbritů. Těleso tufů dosahuje mocnosti až 600 m a je budováno převážně červenohnědými pyroklastiky. V základní hmotě jsou uzavřeniny bazaltů a ryolitů, akcesoricky rul a svrchnopaleozoických sedimentů. Prakticky vždy se vyskytují v podloží ignimbritů a nejvíce jsou rozšířeny v okolí Hynčic a Heřmánkovic. Tufy a ignimbrity jsou spjaty vzájemnými přechody, které dosahují několika metrů a horniny jsou světlejší. Těleso ignimbritů je mocné až 150 m a tvoří jej horniny celistvé textury s drobnými vyrostlicemi živce a křemene. Barva je červenofialové až bělavá – bělavé ignimbrity se označují jako hynčický typ, plošně rozšířenější a barevná hornina je ruprechtický typ (viz lokalita Ruprechtice). Vznikem ignimbritů byl ukončen vývoj noworudských vrstev a skončila hlavní fáze kyselého vulkanismu v oblasti.

Kužvart M., Suk M. (1957): Paleovulkanické pozorovánína spodnopermských výlevných porfyrech Vraních hor v severovýchodních Čechách. – Věst. ÚÚG, 32, 333-338. Praha.

Tásler R., Čadková Z., Dvořák J., Fediuk F., Chaloupský J., Jetel J., Kaiserová-Kalibová M., Prouza V., Schovánková-Hrdličková D., Středa J., Střída M., Šetlík J. (1979): Geologie české části vnitrosudetské pánve. – Vydal ÚÚG v Academii, 296 stran. Praha.