Malenice

Biotitové a sillimanit-biotitové plagioklasové pararuly moldanubika s tělesy leukokratních žilných granitoidů.

Obrazová dokumentace k lokalitě

severní šířka (S42): 49°08,380´

východní délka (S42): 13°53,427´

nadmořská výška: 489 m n. m.

mapa KČT: č. 69 (A4)

hlavní stránka

seznam lokalit

mapa lokalit

o autorech

průvodce Morava

Asi 3 km j. od Volyně a 1,5 km ssv. od Malenic jsou založeny dva rozsáhlé, v současnosti již opuštěné etážové lomy (foto 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7 a 8). Lokalita je přístupná je ze silnice Malenice – Černětice, odkud zhruba 300 m před Černěticemi odbočíme vlevo na účelovou asfaltovou komunikaci. Tato postupně klesá do údolí Volyňky a asi po 600 m končí v lomu (mapa 1).

Hlavní horninový typ v obou lomech představují biotitové a sillimanit-biotitové plagioklasové pararuly jednotvárné skupiny moldanubika (mapa 2, foto 9, 10, 11 a 12). Jde o středně zrnité, slabě migmatitizované horniny, složené z křemene, plagioklasu (bazický oligoklas - An₂₈), kolísavého množství draselného živce (ortoklas) a biotitu (foto 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22 a 23) . Je-li přítomen sillimanit, bývá zpravidla koncentrován do poloh konformních s foliací. Cordierit vzniká na úkor staršího biotitu nebo biotitu a sillimanitu. Z akcesorií se vyskytuje apatit, zirkon, rutil, grafit a rudní minerály (magnetit, pyrit, pyrhotin), zaznamenán byl i titanit, allanit a turmalín. Světlejší, nepravidelně šmouhovité partie pararul odpovídají svým složením nejčastěji acidním granitům, aplitům nebo pegmatitům, hojné jsou i žilky tvořené téměř výhradně křemenem. V některých místech mají světlejší části injekční charakter (foto 24). Pararuly primárně představují monotónní rytmickou aleuropelitickou sedimentaci rytmitů až laminitů s lokálním navýšením obsahu křemenné frakce.

Ojedinělou součástí popisovaných hornin jsou šmouhovité polohy modravě šedých, drobně až středně zrnitých biotitových plagioklasových pararul s granolepidoblastickou strukturou. Kromě převládajícího biotitu, bazického oligoklasu a křemene obsahují též amfibol. Absence draselného živce, cordieritu a projevů zatlačování svědčí, že uvedené horniny nebyly při svém vývoji vystaveny migmatitizaci.

Biotitové a sillimanit-biotitové plagioklasové pararuly jsou pronikány žilami nebo pni drobně zrnitých, leukokratních granitoidů, podobných biotitovým granitům až dvojslídným granodioritům eisgarnského typu (foto 25). Vyznačují se světle šedým až šedým zbarvením (foto 26 a 27) a v mnoha případech ostrým kontaktem s okolními pararulami (foto 28, 29, 30 a 31). Na jejich složení se podílí perthitický draselný živec, plagioklas (albit-oligoklas), biotit a místy též muskovit. V asociaci akcesorických minerálů převažuje apatit a zirkon, k méně frekventovaným akcesoriím patří sillimanit nebo pseudomorfózy po cordieritu. V pararulách širšího okolí Malenic byly v rámci žilných hornin již dříve popsány pegmatity jednoduchého složení, obsahující z vedlejších minerálů nejčastěji turmalín, vzácně granát a muskovit.

V severním lomu byly těžební činností zachyceny a odkryty lamprofyry reprezentované převážně minetami.

Z mineralogických nálezů jsou v lomech popsány výskyty krystalovaného křemene, kalcitu, palygorskitu, pyritu, chalkopyritu a minerálů jednoduchého pegmatitu.

Na protějším svahu Volyňky, asi 0,5 km vsv. od vrcholu Betaň se nachází známá lokalita almandinu. Tvoří ji lineární suťovitý výchoz sj. směru o délce asi 100 m; jeho šířka dosahuje od 3 do 10 m. V suti se nacházejí balvany migmatitů a migmatitizovaných pararul vystupujících na rozhraní pestré a jednotvárné skupiny moldanubika. Jejich průměrná velikost se pohybuje kolem 0,5 m. Almandin je zpravidla vrostlý do metatektu šedobílé, žlutobílé nebo slámově žluté barvy, méně pak do světle až tmavě šedého, silně homogenizovaného pararulového substrátu. Jednotlivé idioblasty dosahují velikosti až 7 cm. Jsou neprůhledné a mají červenohnědou barvu, často s temně zelenavým nádechem. Jednotlivé krystaly bývají omezeny tetragon trioktaedrem, ojediněle i rombickým dodekaedrem, nejběžnější jsou spojky obou krystalových tvarů. Časté jsou i vícečetné srostlice a prorostlice. Společně s almandinem se vyskytuje sytě černý a lesklý biotit, chemicky byla zjištěna přítomnost blíže nespecifikovaného apatitu. Popisovaný granát odpovídá svým složením almandinu s minimálním podílem spessartinové a pyropové složky (do 2 %). Vypočítaný mřížkový parametr a₀ = 11,534 ± 0,0026 plně odpovídá tabelované hodnotě udávané pro almandin (a₀ = 11,53).

Batík P., Barnet I., Kadlecová R., Manová I., Müller V., Rejchrt M., Šalanský K. (1999): Vysvětlivky k souboru geologických a ekologických účelových map přírodních zdrojů v měřítku 1 : 50 000, list 22-34 Vimperk.- ČGÚ, Praha.

Beneš K., Holubec J., Surňáková R., Zeman J. (1983): Geologická stavba šumavského moldanubika.- Rozpr. Čs. Akad. Věd, Ř. mat. přír. Věd, 93, 7, 1–68, Praha.

Kočárek E. (1992): Geologie krystalinika mezi Strakonicemi a Malenicemi.- Sbor. Jihočes. Muz. (Č. Budějovice), přír. Vědy, 32, 13-22, České Budějovice.

Kočárek E., Trdlička Z. (1996): Petrochemické studium žilných hornin mezi Strakonicemi a Malenicemi.- Sbor. Jihočes. Muz. (Č. Budějovice), přír. Vědy, 36, 2, 23-33, České Budějovice.

Kodym O. (ed.) (1961): Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1 : 200 000, M-33- XXVI Strakonice.- ÚÚG, Praha.

Pelc Z. (1993): Nové poznatky o geologické stavbě a litologii moldanubika Šumavy v úseku Borová Lada-Prášily-Kašperské Hory.- Zpr. geol. Výzk. v r. 1991, 117-119, Praha.

Škoda S., Pálenský P. (2004): Nález žulového masivku u Albrechtice na Zdíkovsku, Šumava.- Zpr. geol. Výzk. v r. 2005, 73-75, Praha.

Schulmannová B., Verner K. (2005): Předběžné výsledky geologického mapování v okolí Borové Lady (moldanubikum, Český masiv).- Zpr. geol. Výzk. v r. 2004, 45-47, Praha.

Welser P. (1999): Nerosty z lomu nedaleko Malenic u Volyně.- Sbor. Jihočes. Muz. (Č. Budějovice), přír. Vědy, 39, 1-2, 21-24, České Budějovice.

Welser P. (2003): Almandin od Malenic u Volyně.- Minerál, 11, 2, 103-105, Brno.

hlavní stránka

seznam lokalit

mapa lokalit

o autorech

průvodce Morava