Borovany

Ložisko křemeliny a keramických jílů v terciárních sedimentech třeboňské pánve.

Obrazová dokumentace k lokalitě

severní šířka (S42): 48°55,282´

východní délka (S42): 14°37,748´

nadmořská výška: 496 m n. m.

mapa KČT: č. 72 (E3)

hlavní stránka

seznam lokalit

mapa lokalit

o autorech

průvodce Morava

Asi 14 km jv. od Českých Budějovic a 8 km s. od Trhových Svin najdeme mezi obcemi Borovany a Ledenice činné ložisko jílů (foto 1, 2 a 3). Přístup do závodu je ze silnice, která vede z Borovan severním směrem a závod je asi 500 m za obcí (mapa 1). Ke vstupu je nutný souhlas majitele ložiska.

Celé ložisko leží na z. okraji třeboňské pánve (mapa 2). Třeboňská (stejně tak budějovická) pánev byla založena během procesů saxonské zlomové tektoniky v křídě a obě pánve jsou dnes odděleny tzv. lišovským hřbetem. Většinu výplně tvoří svrchnokřídové sladkovodní sedimenty, na které navazuje sedimentace terciéru. Bázi terciérních uloženin (snad ještě i křídových) tvoří lipnické souvrství, které je tvořeno křemennými a jílovitými písky, pískovci, štěrky a slepenci o mocnosti max. 30 m. Ve svrchní části je sled sedimentů silně silicifikovaný. Bezpečně terciérní (spodní miocén – ottnang) je nadložní zlivské souvrství, které je na bázi tvořeno šedozelenými jíly, pískovci a slepenci, v horní části silicifikovanými. Se svými až 100 m je mydlovarské souvrství v nadloží nejmocnějším terciérní formací. Vývoj začíná bazálními slepenci, které přechází do zelenavých jílů s lignitovou slojí a dále do jílů s polohami diatomitů. V závěru sledu je silně prokřemenělá poloha. Během sedimentace mydlovarského souvrství muselo v pánvi dojít k několika mořským ingresím. Nadložním souvrstvím je sled diatomových jílů označovaný jako domanínské souvrství, které je známo především výskytem vltavínů, datovaných na cca 15 mil. let. Z období svrchního miocénu se sedimenty nezachovaly, následuje až ledenické souvrství pliocenního stáří. Jedná se o zelenavé jíly a písky, většinou přeplavené produkty kaolinického zvětrávání s obsahy vltavínů. Ve vývoji pánví pak následoval zvrat, kdy došlo k výzdvihu Českého masivu, přerušila se komunikace s předalpskou oblastí a odvodňování bylo realizováno severním směrem. Poté docházelo pouze k sedimentaci říčních uloženin.

Ložisko Borovany bylo otevřeno pravděpodobně roku 1909 a patřilo do schwarzenberského panství. Převládala těžba křemeliny, modřicové jíly byly těženy jen okrajově. Po 2. světové válce pokračovala těžba křemeliny v novém závodě a od roku 1961 začala těžba jílů, které se podle vlastností a kvality označují jako modřice mastná, modřice písčitá, modřice kameninová nebo modřice mastná černá.

Ložisko Borovany (foto 4 a 5) je protaženo ve směru SZ – JV, délka je asi 2 km a šířka ve střední části asi 1 km. Ložisko je reliktem terciérních sedimentů v třeboňské pánvi (obrázek 1) přibližně podkovovitého tvaru s tektonickým omezením. Ramena ložiska jsou oddělena úzkým hřbetem krystalinických hornin rudolfovské hrásti. V sz. části ložiska tvoří podloží silně zvětralé migmatitizované pararuly moldanubika, směrem k východu jsou v podloží pestré jíly a pískovce svrchního oddílu klikovských vrstev. V těsném okolí ložiska jsou klikovské vrstvy denudovány.

Bázi samotného ložiska tvoří tektonické deprese vyplněné splachy předmiocenních sedimentů. Petrograficky se jedná o hrubozrnná klastika (jílové písky a železivce) mydlovarského souvrství. V nadloží přechází klastika do nazelenalých až šedých jílů s vložkami křemeliny, které se řadí ke spodnímu mydlovarskému souvrství. Dále v nadloží zastihneme polohy křemelinových jílů a křemeliny svrchního oddílu mydlovarského souvrství. Křemelina je pro mydlovarské souvrství charakteristická, zvláště v poslední fázi po usazení zelených jílů. Obvykle je s jíly promíšena, což komplikuje její zpracování.

Po sedimentační odmlce došlo v pliocénu ke vzniku polohy namodrale šedých jílů s proměnlivým obsahem křemenného písku, která je spolu s křemelinou hlavním zájmem těžby. Polohy je stratigraficky označována jako ledenické souvrství v technickém označení se používá pojem modřicové jíly. Báze ledenického souvrství nebo okrajové partie ložiska jsou místy tvořeny šedými písky a pískovci. V ledenických vrstvách bylo zaznamenáno rovněž velmi zajímavé nahromadění vltavínů.

V z. části ložisky byly definovány soliflukční kvartérní sedimenty, tvořené okrovými až světle hnědými silně písčitými jíly. Na ně mohou navazovat sprašové sedimenty světle hnědé barvy.

Jíly ledenických vrstev můžeme označit jako kaolinitické jíly (foto 6, 7, 8 a 9) technicky se označují jako modřice mastná (MM) a modřice písčitá (MP) a mají v přirozeném stavu světle šedou, tmavošedou až černou barvu (foto 10, 11 a 12), po vysušení mají modravý nádech. Oba typy suroviny jsou prakticky stejné, liší se pouze v obsahu písčité příměsi, kterou tvoří zrna křemene do 0,5 mm. Makroskopické rozlišení jílů je obtížné, jíl MM se po usušení rozpadá lístkovitě, jíl MP zůstává celistvý.

Chemické složení modřicových jílů je poměrně variabilní, v závislosti na typu suroviny a velikosti jednotlivých frakcí. Místy se vyskytují polohy s vysokým zastoupením TiO₂, který je vázán do frakce 4-63 mm na leukoxen. Obsahy Fe₂O₃ kolísají od 0,5 % do 3,4 %, přičemž nejvíce je obohacena nejjemnější frakce pod 4 mm. Železo je vázáno především na oxidy a hydroxidy. Vysoké obsahy draslíku souvisí s obsahy živců, především ve frakci 4-63 mm. Fosfor je spojen s novotvořenými produkty mořské sedimentace a tvoří součást schránek fosilních organismů, zajímavá je i jeho vyšší koncentrace v nejjemnější frakci. Nízký obsah CO₂ souvisí se silicifikační diagenezí, karbonáty se v jílech prakticky nevyskytují. Obsah vlhkosti v jílech je až 10 % H₂O, krystalově vázaná voda bývá zastoupena kolem 2 %.

Fázové složení jílů je silně závislé na velikosti částic. Zatímco frakci na 4 mm dominuje křemen a živce, v nejjemnější frakci převažuje kaolinit, méně je zastoupen montmorillonit a přítomna je i amorfní fáze – pravděpodobně opál ze schránek rozsivek. V jílech se minoritně objevují i úlomky hornin, muskovitu, turmalín nebo uhelná substance.

Vaznost, plastičnost a nízká teplota slinutí předurčuje jílovou surovinu pro výrobu žáruvzdorných výrobků a kameniny.

Vtělanský J., Lubina O., Belej C. (1986): Jíly a jílovce jižních Čech – lokality Borovany, Blana a Klikov. – Sbor. geol. věd, řada TG, 21, 9-179. Praha.

Chlupáč I., Brzobohatý R., Kovanda J., Stráník Z. (2002): Geologická minulost České republiky. – Academia, Praha. 436 stran.

hlavní stránka

seznam lokalit

mapa lokalit

o autorech

průvodce Morava