sev. šířka: 50°15,226´
vých. délka: 16°15,069´
nadmořská výška: 352 m n. m.
mapa KČT: č. 25 (E3) a 27 (C1).
Asi 5 km severně od Solnice a jeden kilometr východně od obce Masty najdeme činný lom (foto 1, 2 a 3). Přístup do lomu je možný z hlavní silnice č. 14 Rychnov nad Kněžnou – Dobruška, ze které musíme odbočit v Bílém Újezdu a po asfaltové komunikaci přes osadu Roudné přijedeme až do lomu. který je na levém břehu Zlatého potoka (mapa 1a, mapa 1b). Pro vstup do lomu je nezbytný souhlas majitele.
Lom u Mastů se nachází v jednotce, která se dříve označovala jako orlicko-kladská klenba. V dnešním pojetí je celé jednotka rozdělena na orlicko-kladské krystalinikum tvořené skupinou sněžnickou a stroňskou a tvořící jakési jádro celé klenby. K obalovým jednotkám patří krystalinikum novoměstské, zábřežské a staroměstské (mapa 2). Tyto tři jednotky se v původním pojetí označovaly jako série.
Novoměstské krystalinikum (dřívější označení novoměstská skupina nebo novoměstské fylity) je komplexem zvrásněných a epizonálně metamorfovaných hornin proterozoického stáří. Na SV je od nadložní stroňské skupiny orlicko-kladského krystalinika odděleno olešnicko-uhřínovským přesmykem. Novoměstské krystalinikum a stroňská série orlicko-kladského krystalinika mají různé stáří, horniny stroňské série jsou metamorfovány výhradně v granátové zóně a běžnými vložkami jsou krystalické vápence, zatímco bazické vulkanity prakticky chybí. Na JV pozvolna přechází novoměstské krystalinikum do zábřežského krystalinika, které se odlišuje litologicky. Na JZ je krystalinikum překryto křídovými sedimenty a v s. části i permskými sedimenty.
V novoměstském krystaliniku se rozlišují dvě souvrství, která nejsou ostře oddělena, protože dochází k pozvolné změně sedimentace pelitické do peliticko-psamitické. Spodní souvrství šedých fylitů tvoří komplexy hornin monotónního charakteru reprezentované fylity až fylitickými svory šedé barvy. Fylity nejsou jednotné, rozlišují se typy chlorit-muskovitové a biotit-muskovitové. Ve sledu jsou zastoupeny polohy grafitových fylitů a grafitových kvarcitů. Nejnižším členem spodního souvrství jsou produkty bazického vulkanismu reprezentované epidotovými a biotitovými amfibolity nebo vzácněji granátovými amfibolity. Ojedinělé jsou vložky epidot-amfibolových a chlorit-aktinolitových břidlic.
Svrchní souvrství je litologicky pestřejším komplexem hornin ve kterém převažují fylity a fylitické droby s asociací minerálů chlorit – sericit – biotit. Fylitické droby až fylity jsou zelonošedé až šedookrové horniny s výraznou plošně paralelní stavbou a složením křemen, albit, muskovit, chlorit a biotit. Běžné akcesorie tvoří apatit, zirkon, turmalín, titanit, epidot a rudnina. V severní části krystalinika (okolí Bělovsi a Dobrošova) jsou běžné svorové fylity s granátem a kontaktně metamorfované muskovit-biotitové fylity (vliv novohrádeckého masivu). Podobně jako ve spodním souvrství jsou i zde zastoupeny bazické vulkanity ve formě epidot-amfibolových, chlorit-epidotových nebo amfibolových břidlic.
Typickým znakem novoměstského krystalinika je metamorfní zonálnost. Chloritová zóna se vyskytuje ve spodním i svrchním souvrství v nejzápadnější části krystalinika. Biotitová zóna se zvolna vyvíjí směrem k východu přes subzónu muskovit – chlorit – biotit do subzóny muskovit – biotit. Granátová zóna tvoří nejvýchodnější část krystalinika v těsném kontaktu se stroňskou sérií, Vyvinuta je rovněž v širším lemu novohrádeckého masivu.
Komplex bazických metamorfovaných hornin je v novoměstském krystaliniku velmi silně zastoupený, zvláště v oblasti mezi Novým Městem nad Metují, Olešnicí a Rokytnicí v Orlických horách. Bazické metamorfity se vyskytují v komplexech od spodní biotitové až po granátovou metamorfní zónu a lze je rozdělit do dvou velkých skupin:
metabazity s nízkým stupněm metamorfózy, které tvoří převážně západní část krystalinika
metabazity s vysokým stupněm metamorfózy, které se vyskytují spíše ve východní části krystalinika
V západní části krystalinika jsou nízce metamorfované bazické horniny spjaty s chlorit-biotitovým stupněm metamorfózy. Zpravidla mají blastoofitické nebo blastoporfyrické struktury, často se jedná o metamorfované tufy. Jedná se zejména o tyto horninové typy:
epidotové amfibolity
masivní zoisit-amfibol-plagioklasové břidlice
chlorit-kalcit-plagioklasové skvrnité břidlice
chlorit-kalcit-plagioklas±amfibolové břidlice
chlorit-epidot-klinozoisit-plagioklasové břidlice
Ve východní části krystalinika se vyskytují výše metamorfované bazické horniny vázané na metamorfní podmínky biotitové až granátové zóny. Zpravidla mají charakteru jemně zrnitých amfibolitů. Tyto horniny postrádají nebo mají zcela minoritně zastoupený epidot. Rozlišují se následující typy:
amfibolity
granátové amfibolity
erlán-amfibolové stromatity
olagioklas-chlorit-kalcitové břidlice
amfibol-zoisit-plagioklasové břidlice
V lomu Masty můžeme studovat horniny, které odpovídají horninám s nižším stupněm metamorfózy. Převažující horninový typ ,můžeme označit jako zoisit-amfibol-plagioklasovou břidlici (foto 4, 5 a 6), která může místy obsahovat polohy jemně zrnitého epidotového amfibolitu. Hornina je jemně zrnitá až masivní skládá se z agregátu zoisitu (až 46 %), plagioklasu s An10-15 (13 %), chloritu, který lemuje amfibol (4 %) a amfibolu se složením aktinolit až magneziohornblend (31 %). Hornina obsahuje tenké poruchy obvykle vyplněné kalcitem nebo křemenem (foto 7).
Epidotový amfibolit je velmi jemnozrnné hornina složená ze slabě pleochroického aktinolitického amfibolu, epidotu, klinozoisitu, plagioklasu s An10-20, chloritu a kalcitu. Efuzivní charakter původních hornin dokládají četné reliktní blastoporfyrické struktury.
Chemický charakter metamorfovaných basických hornin odpovídá abysálním tholeitům nebo bsaltům oceánského dna.
Literatura:
Domečka K., Opletal M. (1976): Stratigrafie, stavba a metamorfóza severní části novoměstské série. – Sbor. geol. věd, řada G, 28, 157-187. Praha.
Domečka K., Opletal M. (1980): Metamorphosed Upper Proterozoic tholeiites of the N.E. part of the Bohemian Massif. – Krystalinikum, 15, 55-80. Praha.
Mísař Z., Dudek A., Havlena V., Weiss J. (1983): Geologie ŠSR I. Český masív. – SPN, Praha. 336 stran.
Opletal M., Domečka K., Čech S., Čuta M., Fajst M., Holub V., Kačura G., Líbalová J., Pošmourný K., Sekyra J., Střída M., Šalanský K., Šulcek Z., Tásler R., Valečka J. (1980): Geologie Orlických hor. Vydal ÚÚG v Academii, Praha. 208 stran.
Svoboda J., Chaloupský J. (editors), (1961): Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1:200 000 M – 33 – XVII, Náchod. – Vydal ÚÚG v Academii, 211 stran. Praha.