sev. šířka: 50°36,741´
vých. délka: 16°18,174´
nadmořská výška: 509 m n. m.
mapa KČT: č. 26 (sektor B4-B5)
Asi 4 km severozápadně od Broumova se v katastru obce Hejtmánkovice nachází morfologicky výrazná vyvýšenina Mlýnského vrchu (mapa 1). Podél tohoto hřebene prochází červená turistická značka z Broumova do Meziměstí. V oblasti Mlýnského vrchu jsou v mapě vyznačeny tři lokality představující dnes již opuštěné nebo zaniklé lomy (Velký lom, Malý lom, Lom pod Rájem). Nejzachovalejší z nich je opuštěný jámový lom na okraji lesa (foto 1) označovaný jako Velký lom. Prostor lomu je zarostlý stromy a keři (foto 2, 3 a 4), ale horniny ve stěně jsou stále dobře odkryté a stupeň jejich zvětrání není příliš velký. Lom je přístupný po již zmíněné turistické značce nebo z obce Hejtmánkovice po polní cestě vedoucí kolem bývalého kravína.
Okolí toku řeky Stěnavy severně od Hejtmánkovic tvoří horniny, které jsou součástí výplně vnitrosudetské pánve vzniklé během mladších prvohor. Konkrétně jde o sedimenty a vulkanické horniny autunského stupně permského útvaru označované jako broumovské souvrství (mapa 2). Právě toto souvrství tvoří na Broumovsku objemově nejrozsáhlejší permskou výplň vnitrosudetské pánve o mocnosti až 1000 m. Tvoří jej obvykle se rytmicky střídající prachovce a jílovce s převážně jemnozrnnými pískovci. Sedimenty broumovského souvrství bývají nápadné svojí červenohnědou barvou, což velmi pěkně dokumentuje například profil Permské stěny v Hynčicích.
Sedimentace broumovského souvrství probíhala několik milionů let. Vzniklý sedimentární sled dělíme do tří cyklů označovaných od báze jako vrstvy noworudské, na něž v nadloží nasedají vrstvy olivětínské a nejmladší vrstvy martínkovické.
Lokalita Mlýnský vrch časově odpovídá střednímu cyklu olivětínských vrstev. Kromě vlastní sedimentární výplně se v nich setkáme s horninami vulkanického původu, které reprezentují závěrečnou etapu rozsáhlé vulkanické aktivity probíhající v permském útvaru. Olivětínské vrstvy reprezentují velmi pestrý a proměnlivý komplex sedimentů s mocností až 200 m, který byl přímo (vulkanity, tufity) nebo nepřímo (vulkanodetritické horniny) spojen s vulkanickou aktivitou.
Olivětínské vrstvy jsou tvořeny dvěma horninově odlišnými sledy. První z nich, označovaný jako vývoj walchiových lupků, je budován rytmickým komplexem výrazně laminovaných prachovců, jílovců a pískovců. Samotné walchiové lupky jsou šedozelené, rytmicky zvrstvené prachovité jílovce tvořené oddělenými prachovými a jílovými laminami. Obsahují stratigraficky stálé horizonty chemogenních, horizontálně zvrstvených vápenců. Horniny tohoto sledu vznikly v sedimentačním prostředí mělkých jezer, případně jezerních delt. Walchiové lupky obsahují hojné fosilní zbytky tehdejších rostlin (kalipterida, jehličnany) a živočichů (paprskoploutvé ryby, vzácně žraloci).
Druhý horninový sled tvoří vulkanodetritické horniny reprezentující hrubší vývoj olivětínských vrstev. Hruběji zrnité sedimenty, jako jsou například skvrnité brekcie s polohami hrubozrnných slepenců, najdeme zejména ve svrchních olivětínských vrstvách. Jiným členem tohoto horninového sledu jsou vulkanodetritické pískovce obsahující místy vysoký podíl jílové hmoty a postupně přecházející do drob. Další součástí jsou i několik metrů mocné vulkanické obzory tvořené červenohnědě zbarvenými brekciovitými horninami. Popisovaný horninový sled vznikal na úpatí vulkánů v prostředí vyplavových kuželů. S narůstající vzdáleností od vulkanického zdroje se mění charakter vulkanodetritických hornin, které postupně přecházejí do jezerních sedimentů typu walchiových lupků.
V olivětíských vrstvách se výrazně uplatnil třetí a současně závěrečný permský vulkanický cyklus ve vnitrosudetské pánvi. Začíná bazaltovými nebo andezitovými lávovými výlevy tzv. šonovské skupiny, které byly doprovázeny vznikem tufů a aglomerátů. Tyto vulkanity jsou poměrně dobře odkryty v okolí Rožmitálu a Šonova. Kyselé vulkanické horniny ryolitového typu bývají v olivětínských vrstvách zastoupeny jen podřadně a představují úplný závěr permské vulkanické činnosti. Reprezentují je především vulkanoklastické horniny typu tufů nebo tufitů (v závislosti na množství materiálu sedimentárního původu), které jsou velmi dobře vyvinuty ve dvou polohách právě v oblasti Mlýnského vrchu a kde bývají také často označovány jako „ryolitové tufy Mlýnského vrchu“ (foto 5 a 6). Několik metrů mocná poloha těchto hornin je vyvinuta ve Velkém lomu, kde je uložena v jílových nebo prachových břidlicích a vápnitých pískovcích nejsvrchnější části olivětínských vrstev (foto 7, 8, 9 a 10).
Tufy Mlýnského vrchu jsou světle šedé, slabě narůžovělé či načervenalé horniny silně připomínající zvětralé arkózy. Jejich stavba je masivní, místy zřetelně lavicovitá, s brekciovitou, hrubě zrnitou strukturou. Hornina obsahuje četné úlomky křemene, draselného živce, plagioklasu nebo i celých hornin, zejména ryolitů a ojediněle sedimentů (foto 11, 12 a 13). Uvedené minerály bývají dokonale nebo částečně krystalově omezené. Základní hmota je drobně zrnitá, silně zakalená a obsahuje jemně rozptýlený železitý pigment. Některé části horniny obsahují druhotně vzniklé karbonáty.
Nejčastěji zastoupenou sedimentární horninou ve Velkém lomu je vápnitý až arkózový pískovec. Tato červenohnědá hornina s lavicovitou texturou a psamitickou strukturou, obsahuje významný podíl pórového kalcitového tmelu. Jednotlivá zrna skládající horninu jsou ostrohranná nebo poloostrohranná. Tvoří je křemen, živce, muskovit a úlomky starších hornin, přítomen je velmi jemný pigment složený z oxidů a hydroxidů železa.
Literatura:
Tásler R., Čadková Z., Dvořák J., Fediuk F., Chaloupský J., Jetel J., Kaiserová-Kalibová M., Prouza ., Schovánková-Hrdličková D., Středa J., Střída M., Šetlík J. (1979): Geologie české části vnitrosudetské pánve. – Vydal ÚÚG v Academii, 296 stran. Praha.
Pešek J., Holub V., Jaroš. J, Malý L., Martínek K., Prouza V., Spudil J., Tásler R. (2001): Geologie a ložiska svrchnopaleozoických limnických pánví České republiky. – Český geologický ústav, Praha. 244 stran.