Železnohorský pluton

Železnohorský pluton (dříve nasavrcký pluton) tvoří jv. část Železných hor a je odkryt na ploše asi 600 km². Podle Kolektivu autorů (1994) jej lze řadit do středočeské oblasti (bohemikum), spolu se sousedními jednotkami chrudimským paleozoikem, železnohorským proterozoikem a hlinským paleozoikem a proterozoikem (dříve hlinská zóna). Strukturní i látková stavba je komplikovaná díky několika následným intruzím různých typů hornin a poměrně silné diferenciaci plutonu. Jeho postupný vznik se předpokládá během kadomského až svrchně variského tektonomagmatického cyklu.

Na S jsou na pluton nasunuty starší paleozoické horniny vápenopodolské synklinály, přítomný tektonický šev umožnil intruzi křižanovické žuly. Na SV se noří pod sedimenty křídy. Východní hranici s vítanovskou sérií tvoří poruchové pásmo. Jižní hranice masívu pokračuje pod křídovými sedimenty Dlouhé meze a je paralelní s podželeznohorským zlomovým pásmem. Hranice je provázena mylonitizací a nasunutím ranského bloku na moldanubikum. Tektonická je rovněž jz. hranice vzhledem k podbořanskému a ohebskému krystaliniku. Na SZ je hranice s ohebským krystalinikem tektonická, doprovázená intenzivní mylonitizací a zlomovými strukturami. Krystalinický plášť masivu tvoří migmatitizované a granitizované proterozoické horniny kutnohorsko-svratecké oblasti v jižní části plutonu, vulkanosedimentární proterozoická souvrství vítanovské a lukavické skupiny a flyšové sedimenty hlinské zóny. Všechny jednotky byly periplutonicky granitizovány a kontaktně metamorfovány a zachovaly se jako plášť plutonu nebo jako xenolity a relikty.

Obrázek 1. Schéma železnohorského plutonu podle Knotka (1989). Vysvětlivky: 1 – gabra, diority; 2 – amfibol-biotitové granodiority; 3 – usměrněné hybridní granodiority; 4 – hybridní granodiority s cordieritem; 5 – biotit-amfibolový hybridní granodiorit; 6 – biotitové granity; 7 – alkalický granit (všeradovský);
8 – dvojslídné leukokratní granity; 9 – dvojslídný granit Podhradí – Peklo; 10 – lukavická série; 11 – granitové porfyry; 12 – granitový porfyr Petříkovický;
13 – benátecký porfyr; 14 – trpíšovský porfyr; 15 – amfibolity; 16 – ranský masiv; 17 – moldanubikum; 18 – ohebské, svratecké a podhořanské krystalinikum;
19 – hlinská zóna; 20 – sedimenty paleozoika; 21 – sedimenty křídy.

Stavba plutonu je podle Vachtla (1979) zonální. Klíčovou strukturou je hlinecký zlom, který masiv rozděluje na menší jižní zónu s předvariskými stavebními prvky a větší severní zónu s jednotkami variského stáří.

V jižní zóně jsou rozlišeny tři subzóny:

• ranská kra – obsahuje komplex ranského masivu

• všeradovská subzóna – patří sem kadomské intruze křemenného porfyru, všeradovská žula, bazická tělesa a variské synkinematické intruze granodioritů

• hlubocká subzóna – obsahuje hlavně zbřidličnatělé granodiority

V severní strukturní zóně lze rozlišit dvě dílčí jednotky s neostrou hranicí:

• skutečsko-bojanovská subzóna tvoří hlavní, faciálně různorodé granodioritové těleso (radiometrické stáří K-Ar metodou 332 a 360 Ma). Hlavními horninovými typy jsou granodiorit, tonalit a křemenný diorit.

• křižanovické subzóna je tvořen převážně biotitovým granitem načervenalé barvy s velkou strukturní variabilitou. Stáří (K-Ar) bylo u žumberské žuly stanoveno na 288 Ma). Součástí subzóny je i řada bazických a ultrabazických těles.

Knotek (1989) rozděluje masiv na severní, střední a jižní část, přičemž severní a střední část je variského stáří, jižní část je starší – patří ke kadomské zóně.

Hájek et al. (1997) vyčleňuje kadomské členy na jižním, jihozápadním a západním okraji plutonu a počítá mezi ně ranský masiv, masiv svatého Kříže a chvaletický masiv. Všeradovský komplex, dříve považovaný za kadomský, je interpretován jako multimetamorfované ortoruly. Vývoj celého plutonu je pak rozdělen do tří fází:

· časně variské tonality (typ Křižanovice, kolem 483 mil. let)

· středně variské granodiority (např. skutečský typ, 332-336 mil. let)

· pozdně variské granity (např. žumberský typ, 288-320 mil. let, nebo subvulkanity v okolí Lukavice).

Na kontaktu granitů severní části s granodiority střední části se nachází výrazný pruh gabrových a dioritových hornin. Gabrové horniny jsou zastoupeny v severní části jako enklávy v granodioritech. Zpravidla se jedná o amfibolová gabra složená z plagioklasů, amfibolů a reliktů pyroxenů. Méně časté jsou nority, jejichž základ tvoří plagioklas, ortopyroxen a amfiboly. Dioritové horniny v severní části jsou reprezentovány hlavně amfibolovým meladiority se složením plagioklas a amfibol. Některé typy jsou usměrněné. Naprosto dominantní horninou severní části jsou jemnozrnné granity. Běžným typem je načervenalý biotitový granit, mezi jehož hlavní složky lze počítat křemen, K-živec, plagioklas (oligoklas) a biotit. V okolí Žumberku se setkáváme se středně zrnitou varietou. Styk s bazičtějšími horninami je ostrý, jasně intruzivní.

Ve střední části plutonu se setkáme s gabrovými horninami ve formě drobných těles. Klasifikovat je můžeme jako olivín-amfibol-pyroxenová gabra, pyroxen-amfibolová gabra nebo amfibolová gabra. Uzavřeniny v granodioritech tvoří jemnozrnné biotit-amfibolové meladiority až melamonzodiority. Podstatnou část centrálního bloku budují tonalit-granodioritové horniny. Některé typ jsou výrazně usměrněné. Všesměrné typy jsou nejvíce zastoupeny středně zrnitým amfibol-biotitovým granodioritem (okolí Prosetína) a drobně zrnitým biotitovým granodioritem (širší okolí Hlinska). Často zastoupen jsou i tzv. hybridní granitoidy. Do této skupiny počítáme různé porfyrické amfibol-biotitové meladiority, amfibol-biotitové tonality nebo kataklazované muskovit-biotitové granodiority.

V jižním bloku masívu jsou dva výskyty gabrových těles – porfyrický gabronorit a pyroxen-amfibolové gabro. Běžnými typy jsou zbřidličnatělé diority a granodiority. Zcela v jižním cípu masívu je znám výskyt dvojslídného alkalického granitu.

Geotektonický vývoj železnohorského plutonu byl předurčen již v preintrusivní fázi. Prekadomské krystalické komplexy kutnohorsko-svratecké oblasti a vulkanosedimentární komplexy středočeské oblasti vytvořili plášť budoucího plutonu. V závěru kadomské orogeneze došlo k intruzi ranského a svatokřížského masivu. Následný variský cyklus znamenal kompletní přestavbu korových komplexů. Byl reaktivován zlomový systém Železných hor a ve spodní části kůry na křížení hlubinné labské a jihlavské zóny vznikla mohutná magmatická činnost spojená s výzdvihem oblasti, které byla kompenzována poklesem v chrudimském a hlinském bazénu (klastické sedimenty ordovik – devon). Díky riftové struktuře směru V-Z a transformním zlomům směru S-J probíhala intruzivní i efusivní aktivita rozdělená do tří výše uvedených etap. Magmatický vývoj byl následován vznikem tektonických a deformačních zón a molasovou sedimentací permokarbonu.

Na základě chemických dat lze říci, že magmatity nasavrckého pluton nepocházejí z jediného magmatického zdroje. Mají vápenato-alkalický charakter, který odpovídá kůře aktivního kontinentálního okraje na hranici prekadomské kontonentální kůry a kadomské oceanické kůry.

Obrázek 2. Tektonická a geologická skica železnohorského pluronu podle Vachtla (1979). Vysvětlivky: 1 – svrchní křída; 2 – permokarbon; 3 – starší paleozoikum; 4 – svrchní proterozoikum; 5 – kutnohorské krystalinikum; 6 – moldanubikum; 7 – mladovariské žuly; 8 – granodiority, tonality, křemenné diority; 9 – břidličnaté a plástevnaté granitoidy; 10 – kadomské albitické žuly; 11 – ranský masiv a jiná ultrabazika; 12 – zlomy; 13 – mylonitová pásma; 14 – předpokládané zlomy. Čísla v kroužku: 1 – v. hranice křížovské ostruhy; 2 – z. hranice křížovské ostruhy; 3 – údavské pásmo; 4 – liboměřické pásmo; 5 – bojanovské pásmo; 6 – sečské pásmo; 7 – tektonický příkop u Kraskova; 8 – podželeznohorské pásmo; 9 – mrákotínsko-oldřetická linie; 10 – licibořické pásmo; 11 – možděnická porucha;
12 – hlinecká porucha.

Tektonika železnohorského plutonu je definována dvěma hlavními systémy poruchových zón (obrázek 2). Poruchové zóny sv. směru jsou od Z označovány jako polánecká, krásenská, javorenská, travenská, polomská a habrovečská. Zóny sv. směru jsou zřetelné především v jižní a centrální části masivu v amfibol-biotitových granodioritech. Poruchové zóny vz. směru jsou typické pro severní okraj masivu, především do oblasti tzv. žumberské žuly. Od z. se vyčleňují poruchové zóny bojanovská, licibořická, žumberská, skalská, kvasínská a vrbětická.

V rámci plutonu mají bazické diferenciáty (gabra a gabrodiority) nižší intenzitu gama záření než kyselé diferenciáty (granodiority a žuly).

Hájek J., Špaček J., Drozen J. (1997): The Železné hory pluton and its mantle rocks. – Sbor. geol. věd., řada LG, 31, 51-66. Praha.

Chmelař J., Veselý V. (1968): Geologické poměry nasavrckého masivu. – Věstník ÚÚG, XLIII, 431-440. Praha.

Knotek M. (1989): Petrologie nasavrckého masívu. – Acta Unv. Carol., Geologica, 1, 1-27. Praha.

Kolektiv autorů (1994): Regional geological subdivision of the bohemian Massif on the territory of the Czech Republic. – Journal Czech Geol. Soc., 39, 1, 127-144. Praha.

Vachtl J. (1979): Geostrukturní poměry nasavrckého masívu (Železné hory). – Věstnk ÚÚG, 54, 1, 1-10. Praha.