Moldanubikum

Jako moldanubikum je označován rozsáhlý komplex většinou silně přeměněných a hlubinných hornin budující převážně jižní a jihozápadní část Českého masivu a představující jeho staré prekambrické jádro. Vystupuje na rozsáhlých areálech Českomoravské vrchoviny, Šumavy a Českého lesa. Jeho součástí jsou moldanubikum Českého lesa, šumavské moldanubikum, strážecké moldanubikum, moravské moldanubikum a moldanubikum Waldviertlu, moldanubikum Bavorského lesa a moldanubikum Mühlviertlu, moldanubický pluton a středočeský pluton včetně jeho ostrovní zóny. Vůči sousední tepelsko-barrandienské, sasko-durynské i  moravsko-slezské oblasti je moldanubikum omezeno tektonicky.  Kromě variských granitoidních těles převážně karbonského stáří se zde nachází řada metamorfovaných, sedimentárních, vulkanických a starších hlubinných hornin, ovlivněných ve většině případů různou intenzitou metamorfních přeměn. Do moldanubika jsou řazeny i poněkud méně metamorfované jednotky kutnohorsko-svratecké oblasti, nazývané jako krystalinikum kutnohorské, ohebské a svratecké.

V metamorfitech moldanubické oblasti lze v současném tektonostratigrafickém pojetí rozlišit od strukturního podloží do nadloží tři skupiny hornin, které mají zásadní význam pro poznání její stavby a které se vzájemně liší svým horninovým obsahem. Běžně bývají označovány jako jednotvárná skupina, pestrá skupina a gföhlská jednotka.

Jednotvárná skupina (v pojetí rakouských geologů též ostrogonská jednotka) je tvořena biotitovými, biotit-muskovitovými a biotit-sillimanitovými pararulami, obsahujícími v blízkosti kontaktu s variskými granitoidními tělesy hojný cordierit. Uvedené horniny představovaly v původní podobě hlubokovodní flyšové sedimenty mající převážně charakter rytmicky se střídajících drob a břidlic. Stupeň jejich metamorfózy je většinou vysoký a odpovídá podmínkám amfibolitové metamorfní facie středních a nízkých tlaků.

Pestrá skupina (drosendorfská jednotka) vystupuje v tektonickém nadloží ostrogonské jednotky. Vyznačuje se hojnou přítomností poloh vložkových hornin, svědčících o její neklidné sedimentaci v mělčím prostředí, ovlivněném v mnoha případech submarinním vulkanismem. Kromě převládajících pararul obsahuje četná tělesa tvořená různými typy jiných metamorfovaných sedimentů, jako jsou kvarcity a kvarcitové ruly, krystalické vápence a dolomity, erlany, grafitické ruly, amfibolity, ortoruly a s největší pravděpodobností i granulity. Pestrá skupina moldanubika vystupuje v několika víceméně souvislých pruzích, z nichž nejširší východní probíhá z okolí Krems na Dunaji v Dolním Rakousku, odkud pokračuje na území kraje Vysočina z oblasti Moravských Budějovic ke Žďáru nad Sázavou a Havlíčkovu Brodu. Na severu vytváří celé strážecké moldanubikum mezi třebíčským masivem a svrateckým krystalinikem kutnohorsko-svratecké oblasti. Radiometrická data z vulkanických vložek, nálezy mikrofosilií i litologické shody s paleozoikem Barrandienu vedou k názoru, že pestrá skupina je spíše paleozoického než proterozoického stáří.

Gföhlská jednotka je strukturně nejvyšší jednotkou moldanubika. Vyznačuje se velkou litologickou heterogenitou s převládajícími migmatitovými rulami až migmatity, ortorulami a granulity. S popisovanými metamorfity bývají často sdružena menší tělesa přeměněných ultrabazických hornin plášťového charakteru, tvořená peridotity, eklogity a skarny. Největší plošné rozšíření má gföhlská jednotka v jižních Čechách a v moravské části moldanubika. Stavba této jednotky na východním okraji moldanubika je již spjata s jeho nasouváním na brunovistulické předpolí během spodního karbonu.

Interpretace radiometrických měření původních moldanubických hornin svědčí o jejich velmi různém stáří. Na základě těchto dat vznikly nejstarší z nich během spodního proterozoika před 2 miliardami let, výsledky dosavadních mikropaleontologických výzkumů však v některých případech naznačují i silurské nebo devonské stáří.

Metamorfní vývoj moldanubika reprezentuje několik etap. K nejstarší z nich se řadí etapa kadomská (660-480 mil. let) s asociacemi vyššího a vysokého tlaku, následovaná starší variskou etapou (380 mil. let) doprovázenou vznikem minerálních asociací vyššího tlaku. Na uvedenou fázi navazuje  mladší variská metamorfní etapa (145-300 mil. let) charakterizovaná vysokoteplotními  asociacemi cordierit – K-živec a spjatá bezprostředně s granitoidním magmatismem a vznikem variských intruzívních komplexů. Metamorfní procesy v moldanubické oblasti jsou zakončeny retrográdní etapou, doprovázenou řadou sekundárních a metasomatických přeměn. Tato závěrečná fáze se uplatnila v celém moldanubiku, většinou však jen lokálně.

 Granitoidní magmatismus

Jedním ze základních rysů, charakterizujících moldanubikum, je i přítomnost velkého množství rozsáhlých těles variských granitoidů. Granitoidní plutony lze podle jejich prostorové vazby a částečně i podle stáří rozdělit do dvou skupin.

K první skupině patří tělesa granitoidů v prostoru mezi tepelsko-barrandienskou oblastí a moldanubikem, jako je např. borský masiv, babylonský masiv, středočeský pluton a železnohorský pluton. Tato skupina starších, syntektonických, většinou alkalicko vápenatých granitoidů, intrudovala před 370–340 miliony let. Je srovnatelná s typickými plutonity andského typu, které vznikaly v prostředí magmatického oblouku nad subdukční zónou.

Druhá skupina mladších posttektonických těles (cca 335–305 milionů let) je spojována s regionální extenzí spjatou s postorogenním kolapsem variského orogénu, během něhož docházelo i k pronikání plášťových tavenin. K zástupcům této skupiny patří tělesa uvnitř moldanubika, zejména centrální moldanubický pluton a jeho satelitní tělíska, reprezentovaná plutony durbachitických hornin. Nejmladší vysoce diferencované typy granitoidů a žíly mikrogranodioritů (270 milionů let) jsou spjaty s nejmladšími procesy tvorby permokarbonských brázd a korespondují i s nejmladšími projevy magmatismu ve variscidách.

Moldanubický pluton představuje nejrozsáhlejší variský magmatický komplex zajímající plochu kolem 6000 km². Jeho povrchové výskyty tvoří dvě větve: západnější větev bavorskou, která na naše území zasahuje pouze svými nevelkými výběžky na Šumavě a východnější větev českou, zajímající západní část území kraje Vysočina a vytvářející na ní výraznou morfostrukturu. V obou větvích jsou zastoupeny obdobné typy plutonických hornin, které lze podle podloupnosti intruzí rozdělit do tří skupin:

První skupinu tvoří starší synorogenní plutonity, které utuhly ve spodním karbonu (330-350 milionů let). Bývají spojeny s rozsáhlou migmatitizací svého okolí. Jde o porfyrické, hrubozrnné biotitové granity až granodiority s vyrostlicemi draselných živců (weinsberský typ) a amfibol-biotitové granodiority, doprovázené méně častými kvarcdiority a tonality. Vystupují zvláště v rakouské části moldanubického plutonu.

Mladší skupinu reprezentují postorogenní granitoidy, které jsou datovány do svrchního karbonu. Patří k nim v moldanubickém plutonu nejrozšířenější dvojslídné granity eisgarnského typu s vysokým obsahem hliníku (peraluminické granity), který je mineralogicky indikován hojnou přítomností andalusitu. Podle odlišného relativního stáří a stupně frakcionace se v jejich rámci vyčleňuje několik intruzí, označovaných např. jako granity typu Lásenice, Kouty, Číměř nebo Landštejn. Tvoří téměř výhradně sv. část moldanubického plutonu, která je na českém území tradičně nazývána jako „centrální pluton“, někdy též jako „centrální moldanubický pluton“. Na mnoha místech bývají doprovázeny různými druhy převážně středně zrnitých granitů až monzodioritů (typ mauthausenský).

Nejmladšími granitoidy, jejichž vznik snad spadá až do spodního permu, jsou granitoidy freistadtského typu s výraznými magnetickými projevy v prostoru jv. od Nové Bystřice.

Posledními magmatity, vzniklými až po variském vrásnění, jsou pně a sloupcovitá subvulkanická tělesa muskovitových a albit-muskovitových granitů (např. typ Homolka, Kozí hora, Zvůle).

Hloubka intruze v jižní části moldanubického plutonu je odhadována až na 15 km, u mladších intruzí i méně než 10 km (sloupcovitý peň melechovského masivu kolem 2 km).

Breiter K. (2005): Peraluminické granitoidy sv. moldanubika. – Exkurze ČGS, 22.10.2005, Sborník 2. sjezdu České geologické společnosti, 14-136, Slavonice.

Finger F., Roberts M. P., Haunschmidt B., Schermayer A., Steyer H. P. (1997). Variscan granitoids of Central Europe: their typology, potential sources and tectonothermal relations. Mineralogy and Petrology, 61: 67–96.

Cháb J., Suk M. (1977): Regionální metamorfóza na území Čech a Moravy.- Knihovna ÚÚG, sv. 50, ÚÚG Praha, 156 s.

Chlupáč I., Brzobohatý R., Kovanda J., Stráník Z. (2002): Geologická minulost České republiky.- Academia Praha, 436 s.

Kachlík V. (2003): Geologický vývoj území České republiky.- Doplněk k publikaci „Příprava hlubinného úložiště radioaktivního odpadu a vyhořelého jaderného paliva“, UK, SÚRAO Praha, 65 s.

Košler, J., Kelley, S. P., Vrána, S. (2001): 40Ar/39Ar hornblende dating of a microgranodiorite dyke: implications for early Permian extension in the Moldanubian Zone of the Bohemian Massif. Int. J. Earth. Sciences (Geol. Rundsch), 90: 379–385.

Mísař Z., Dudek A., Havlena V., Weiss J. (1983): Geologie ČSSR I. Český masív.- SPN Praha, 336 s.