Přehled geologických jednotek Českého masivu

Pro Průvodce sestavil Miloš Suk

Obsah:

1  Stručná charakteristika Českého masivu

2  Předkadomské jednotky

3 Předhercynské jednotky

3.1  Oblast moldanubika

3.2  Oblast domažlicko-železnohorská

3.3  Oblast bohemika (středočeská)

3.4  Oblast krušnohorsko-durynská (saxothuringikum)

3.5  Lugikum (též západosudetská oblast)

4  Hercynské jednotky

5  Jednotky platformního pokryvu Českého masivu

5.1  Křída v Českém masivu

5.2  Terciér Českého masivu

5.3  Kvartér Českého masivu

6  Současný vývoj (antropocén)

1  Stručná charakteristika Českého masivu

Převládající geologickou jednotkou na území České republiky je Český masiv. Český masiv je definován geomorfologicky jako hrásťová struktura, vystupující ve střední Evropě z podloží mladších, mesozoických, terciérních a kvartérních jednotek. Je tvořena většinou variscidy, tzn. východní částí hercynského orogenního pásma. To je sledovatelné ze Španělska a Portugalska (iberská část), do jižní Anglie a dále do Francouzského centrálního masivu (armorická část), Vogéz a Schwarzwaldu a přes Český masiv (variská část), dále k východu do podloží východoevropské platformy, kde nejspíše navazuje na uralské orogenní pásmo. Jako geomorfologická jednotka zasahuje Český masiv do všech okolních zemí tj. Německa (Bavorsko, Pfalc, Sasko), Rakouska (Mühlviertel a Waldviertel), Polska (Horní a Dolní Slezsko) a na Slovensko, kde je však většinou zakryt mesozoickým platformním pokryvem a jednotkami alpsko-karpatského orogenního pásma.

Geologicky je v Českém masivu na území České republiky rozlišováno několik samostatných strukturních pater, lišících se stářím a charakterem tektonické konsolidace. Jsou to následující:

1. Předkadomské jednotky (starší proterozoikum)

2. Jednotky předhercynské, které vznikly zčásti na rozhraní mladšího proterozoika a staršího paleozoika v kadomské orogenezi a ve starším paleozoiku a pak byly konsolidovány v orogenezi hercynské.

3. Jednotky konsolidované v mladším paleozoiku hercynskou orogenezí.

4. Jednotky platformního pokryvu (mesozoikum a terciér) ovlivněné saxonskou orogenezí (odezva alpsko-karpatského vrásnění).

5. Kvartérní jednotky, jejichž znakem je antropogenní ovlivnění geologických procesů (antropocén).

V každé z těchto jednotek jsou zabudovány i prvky starší stavby a naopak každá z nich je alespoň okrajově ovlivněna mladšími procesy, i když ve všech případech tvoří samostatné strukturní patro.

Povrchové hranice Českého masivu tvoří francká linie na západě, oderský lineament na severu, okraj karpatské předhlubně na linii Znojmo-Vyškov-Karviná na východě a dunajské zlomové pásmo na jihu.

Obrázek 1. Postavení Českého masívu v rámci evropských hercinid (převzato od Mísaře et al., 1983). Legenda: 1 – alpidní předhlubeň; 2 – subvariské pánve; 3 – saxothuringikum; 4 – centrální zóna hercynid; 5 – platformní jednotky.

2  Předkadomské jednotky

Za nejstarší součást Českého masivu bylo dlouho považováno moldanubikum. Tento názor se opíral zejména o vysoký stupeň metamorfních přeměn moldanubických hornin a o první určení stáří K-Ar metodou, která dávala hodnoty přesahující i 2 miliardy let. Ukázalo se však, že tato data jsou zcela zkreslena v důsledku úniku argonu z mřížky některých minerálů (např. cordieritu) a že skutečnému stáří odpovídají hodnoty odpovídající hranici proterozoika a paleozoika tj. kadomské (či panafrické) orogenezi a hodnoty mladopaleozoické (hercynské). Vyšší hodnoty poskytují pouze klastické zirkony pocházející z baltického štítu ("karelské" hodnoty 1800–2000 milionů let). Valouny vulkanitů a granitoidů v moldanubických slepencích (Hluboká, Třeboň) odpovídají svrchnímu proterozoiku. Staroproterozoické stáří (U-Pb a Rb-Sr údaje převyšující 2 miliardy let) je pravděpodobné jen u některých ortorulových hornin na bázi ostrogonského příkrovu (světlická "ortorula", ortoruly od Stráže nad Nežárkou a na Moravě u Dačic v pokračování tzv. Dobragneiss od Krems), které mohou být reliktem významné sutury. Za starší než svrchní proterozoikum je některými autory (Cháb, Vrána) považován také tonalit z báze proterozoických hornin ostrovní zóny u Ondřejova. Ty mohly být součástí předkadomské kontinentální kůry, která byla zabudována do kadomských struktur podobně jako pentevrien do brioverienu v armorickém masivu ve Francii.

Předkadomského stáří jsou patrně i relikty oceánské kůry v některých metaofiolitových komplexech, např. v krystaliniku mariánskolázeňském, letovickém, v Sovích horách či v raabské jednotce v Rakousku a zejména mezi „rozptýlenými ofiolity“ v krystalinických jednotkách.

Obrázek 2. Výskyty ultrabazických hornin v moldanubiku jsou zřetelně vázané na tektonicky významné struktury. Legenda: 1 – státní hranice; 2 – výskyty ultrabazik.

Obrázek 3. Relikty předkadomských hornin v moldanubiku a jejich datování. Legenda: 1 – výskyty ortorulových hornin typu Dobra Gness; 2 – Drosendorfská jednotka; 3 – Ostrogonská jednotka; 4 – jihočeský pluton; 5 – linie nasunutí.

3  Předhercynské jednotky

Největší část Českého masivu tvoří předhercynské jednotky zahrnující metamorfované svrchní proterozoikum (kadomidy) a zvrásněné a většinou metamorfované starší paleozoikum. Patří k nim tyto oblasti (terány):

1. Oblast moldanubika

2. Oblast domažlicko-železnohorská

3. Oblast bohemika

4. Oblast krušnohorsko-durynská

5. Oblast lugika (syn. západosudetská oblast)

6. Oblast moravskoslezská

Kadomská etapa je charakterizována vývojem pánve oceánského typu, k níž patří především svrchní proterozoikum Barrandienu. Její sedimenty jsou zastoupeny i ve všech krystalinických jednotkách Českého masivu (např. podle izotopových dat je značná část amfibolitů moldanubika ekvivalentem spilitů barrandienského proterozoika). Pánev vznikala na již konsolidované kůře v období mezi cca 1 500 miliony let (v sedimentech jsou klastické "růžové" zirkony pocházející z Karélie) a 660 miliony let, kdy začíná kadomské vrásnění. Příbramsko-jinecká pánev je pak molasou. Z magmatických formací se ke kadomským jednotkám řadí:

• ofiolitové formace a rozptýlené ofiolity na tektonických hranicích jednotek I. řádu (mariánsko-lázeňský komplex, ofiolity na rozhraní bohemika a saxothuringika, letovické krystalinikum, ofiolity Janovice-Rudawa),

• submarinní iniciální převážně bazické vulkanity s tholeiitovou tendencí (spilitová formace),

• orogenní magmatity vápenato-alkalické (šedé a zčásti červené ortoruly Krušných hor, část ortorul moldanubika a lugika),

• pozdně orogenní a postorogenní magmatity (lužický a brněnský pluton, jizerské ortoruly, část ortorul moldanubika),

• bazické masivy (kdyňský, neratovický, ranský aj.),

• subsekventní vulkanity: paleoryolity v křivoklátsko-rokycanském pásmu, ortoruly silezika a patrně i části moldanubických granulitů).

Obrázek 4. Rozšíření kadomských plutonitů v Českém masivu (podle Dudka). Legenda: 1 – granity až granodiority; 2 – granity až granodiority pod platformním pokryvem; 3 – amfibolicko-biotitické tonality až křemenná diority; 4 – gabra a gobronority; 5 – kladně tíhově porušené oblasti; 6 – okraj karpatské předhlubně. Masívy označené čísly v kroužcích: 1 – tepelský; 2 – mtěnínský a načetínský; 3 – poběžovický; 4 – kdyňský; 5 – vrt Bechlín I; 6 – ranský; 7 – Špičáku; 8 – vlkošský; 9 – rusavský; 10 – hanovský a lestkovský; 11 – mráčnicko-jeníkovický; 12 – stodský; 13 – čistecko-jesenický; 14 – jílovské pásmo; 15 – neratovický; 16 – lužický; 17 – chvaletický; 18 – všeradovský granit železnohorského plutonu; 19 – novohradský; 20 – tonality zábřežské a staroměstské skupiny; 21 – hornomoravský úval;
22 – brněnský; 23 – dyjský.

Obrázek 5. Schématická geologická mapa lužického plutonu (podle Mísaře et al., 1983).

3.1  Oblast moldanubika

Oblast moldanubika tvoří jižní a západní část Českého masivu. Regionálně se člení na:

• moldanubikum bavorské a Českého lesa,

• šumavské moldanubikum,

• české moldanubikum,

• čáslavské moldanubikum,

• strážecké moldanubikum,

• moravské moldanubikum,

• moldanubikum Waldviertlu a

• moldanubikum Mühlviertlu

Kromě toho jsou některými autory k moldanubiku řazeny i některé části silezika v Jeseníkách a součásti spodní stavby Karpat na Slovensku.

Název moldanubika zavedl F. E. Suess 1901 podle německých či latinských názvů Dunaje (Donau, Danubius) a Vltavy (Moldau).

V moldanubiku se rozlišují:

• spodní jednotka drosendorfská, tvořená jednotvárnou a starší pestrou skupinou. Jednotvárná skupina jsou drobové pararuly téměř bez vložek, jen s ojedinělými čočkami spinelových (gahnit) hornin, mramorů, eklogitů a ultrabazik. Označuje se též jako želivská či ostrogonská skupina. Starší pestrá skupina je tvořena ve spodní části pararulami s vložkami kvarcitů a amfibolitů, ve svrchní jsou zastoupeny grafitické horniny, mramory, kvarcity, amfibolity a také skarny a itabirity. V mladším českokrumlovském pruhu jsou výrazné litologické rozdíly ukazující na různé stáří, mramory jsou spjaty s amfibolity a grafity a obsahují aromatické kyseliny, v sušicko-votické chybí amfibolity a grafitické horniny neobsahují zbytky aromatických kyselin. V krumlovské skupině bylo paleontologicky prokázáno staropaleozoické stáří (Andrusov, Čorná, Pacltová, Konzalovál);

• svrchní jednotka gfölská se dělí na příkrov St. Leonhard – Mohelno s granulity, vysokoteplotními peridotity a granátovými amfibolity a příkrov gföhlský s ortogneisoidy, migmatity, retrográdními granulity a peridotity s eklogity.

Paralelizaci jednotlivých součástí moldanubika komplikuje rozdílná hloubka denudačního řezu (podle údajů o lineaci, šířce metamorfních zón, tlaku a charakteru metalogeneze se odhaduje hloubkový rozdíl mezi severním okrajem moldanubika ve středních Čechách a jižním v údolí Dunaje v Bavorsku na 15 km), kerná stavba (např. Lobkowicz et al. odhadují pohyb na podolském zlomu v šumavském moldanubiku až na 18 km) a rozdíly ve stylu vrásnění i stupni metamorfózy.

V moldanubiku jsou zastoupeny metamorfní zóny:

• chlorit-biotitová s granátem,

• staurolit-kyanitová,

• sillimanit-biotitová,

• cordierit-K-živcová s migmatity,

• spinelová s migmatity (anatexity) a granulity s ortopyroxenem.

Samostatné postavení z metamorfního hlediska připisují jednotliví autoři zejména granulitům a ultrabazickým horninám, eklogitům, ortorulám i svorům. Ku příkladu granulity jsou interpretovány jako relikty samostatného příkrovu (Tollman), jako starý základ (basement) moldanubika (Fischer, Voll), jako vytlačené bloky spodní kůry (Scharbert, Vrána, Zeman) nebo jako litodemická součást moldanubického vrstevního sledu (Homola, Pletánek, Suk, Fiala et al. aj.).

Obrázek 6. Schéma geologické stavby moldanubika. Legenda: 1 – granulity; 2 – durbachity; 3 – hranice gföhlské jednotky; 4 – alkalicko-vápenaté hranitoidy;
5 – zlomy; 6 – přeměněné paleovulkanity.

Podle geologických i radiometrických dat se rozlišují v moldanubiku:

•  metamorfní etapa kadomská (660 - 480 mil. let) s asociacemi vyššího a vysokého tlaku,

•  metamorfní etapa starší hercynská (380 mil. let) s asociacemi vyššího tlaku,

•  metamorfní etapa mladší hercynská (145 -300 mil. let) vysokoteplotní (periplutonická) s asociacemi cordierit-K-živec, spjatá se vznikem plutonů,

•  retrográdní etapa.

Obrázek 7. Schéma stratigrafické stavby moldanubika. Vysvětlivky: 1 – starší jednotvárná skupina; 2 – poloha rul s kvarcity s amfibolem a pyroxenem; 3 – leptynit-amfibolitový komplex; 4 – metakarbonáty a erlány; 5 – vyvřeliny a tufitické horniny převážně mafického složení; 6 – vyvřeliny a tufitické horniny převážně kyselého složení; 7 – metakonglomeráty a metadroby; 8 – metatufy a ruly s proměnlivou stavbou.

Moldanubikum je proniklé hlubinnými vyvřelinami, které vznikly v závěru hercynského vrásnění (330 mil. let) a s výjimkou nejstarších částí (ortoruly mirotické a starosedelské) nejsou metamorfovány. Nejvýznamnější z nich je středočeský pluton na hranici moldanubika a Barrandienu a moldanubický pluton v centrální části moldanubika. Pro středočeský pluton jsou charakteristické zejména křemenné diority tonalitové formace s množstvím uzavřenin bazických vyvřelin a zbytky paleozoického pláště, moldanubického pláště a kontaktně metamorfovaného paleozoika v ostrovní zóně. V moldanubickém plutonu, který je tvořen celou řadou těles na Českomoravské vrchovině, na Šumavě a v Mühlviertelu, převládají alkalicko vápenaté s-typy granitů s muskovitem a andalusitem. V obou plutonech jsou zastoupeny i syenitické horniny (durbachity).

Ke středočeskému plutonu patří samostatná tělesa: masiv Mehelníku, bohutínský a padrťský peň, jankovská a malšická apofýza, kšelský masiv a mimořádně pestrý žilný doprovod. K moldanubickému (v zahraniční literatuře též jihočeskému) patří masivy: světelský, centrální, klenovský, ševětínský, třebonínský, jihlavský, rozvadovský v moldanubiku Českého lesa a vyderský, volarský, netolický, prášilský, Plechého, chlumský, Slepičích hor a lipenský v šumavském moldanubiku.

Ekvivalenty moldanubika jsou v Českem masivu zastoupeny v podloží severočeské pánve, kde jsou součástí krystalinika Krušných hor a v kladské klenbě, která je součástí lugika. V evropských hercynidách jsou ekvivalenty moldanubika ve Středofrancouzském masivu (Massif Central), v Sovích horách (Góry Sowie) v Polsku a ve Schwarwaldu, Vogézách.

Obrázek 8. Schéma rozlišení stratigrafických jednotek a metamorfních zón na severním okraji moldanubika (podle Loserta, 1967). Vysvětlivky: 1 – křídové sedimenty; 2 – permské sedimenty; 3 – cordierit-biotitové pararuly s migmatity; 4 – převážně variská intruzíva; 5 – bazické a ultrabazické vyvřeliny; 6 – kambrium, ordovik, silur; 7 – eokambrium; 8 – epizonálně přeměněné proterozoikum Železných hor; 9 – Podhořanské krystalinikum; 10 – malínská jednotka; 11 – kutnohorské krystalinikum; 12 – šternbersko-čáslavská pestrá skupina; 13 – isogrády; 14 – moldanubikum; 15 – metamorfní isogrády.

3.2  Oblast domažlicko-železnohorská

Oblast domažlicko-železnohorská je oblastí přechodní, v níž ve sledu metamorfních zón přechází proterozoikum barrandienu do moldanubika. Zonálnost je zčásti dána sledem zón středního a vyššího tlaku (tepelské krystalinikum), zčásti sledem zón nižšího tlaku (domažlické krystalinikum, ostrovní zóna, kutnohorské krystalinikum a další). Metamorfóza je kadomského stáří. V jednotlivých jednotkách je kromě proterozoika zastoupeno i starší paleozoikum. Regionálně do této oblasti patří:

• tepelské krystalinikum včetně mariánskolázeňského komplexu a tektonicky samostatnější jednotky Kladské a masivů borského, poběžovického, načetínského, drahotínského a mutěnického a granitoidních masivů babylonského lestkovského, sedmihorského a kladrubského s význačnou strukturou ringovou,

• středočeská ostrovní zóna na středočeském plutonu, k níž patří ostrovy kasejovický, mirovický, sedlčansko-krásnohorský, křečovický, maršovický, netvořicko-neveklovský, zbořenokostelecký, zvánovický, ondřejovský, choceradský, tehovský a čerčanský, k nimž se na základě shodné tektonické pozice řadí tzv. rožmitálský ostrov, jílovské pásmo a množství menších výskytů v plášti plutonu,

• kutnohorské krystalinikum je litologicky velmi pestré s jednotnou metamorfózou (kyanit-staurolitové a sillimanit-almandinové subfacie). Je srovnáváno s vulkanosedimentárním vývojem drosendorfské skupiny moldanubika. Významné jsou kouřimské ortoruly a migmatity k nimž patří i známá stébelnatá ortorula doubravčanská, hojné jsou leptynity, eklogity, ultrabazika a erlany, skarny a amfibolity. U Ronova je bazický svatokřižský masiv (troktolity, nority a amfibolity).

• železnohorské krystalinikum, v němž se rozlišuje ohebská část a podhořanská část, železnohorský masiv a v jejich nadloží chvaleticko-sovoluské proterozoikum a diskordatně uložené chrudimské paleozoikum (sedimenty středního kambria). Ve chvaletickém proterozoiku je horizont metamorfovaných karbonátových metaferolitů, obsahujících pyrit a rodochrozit a polohy metamorfovaných tillitů. Pokračováním podhořanské části k východu je krystalinikum poličské.

• svratecké krystalinikum je pozicí i litologicky velmi podobné krystaliniku kutnohorskému, včetně metamorfovaných přechodů do moldanubika. Nejasná je zatím pozice nemetamorfovaných ostrůvků paleozoických, snad ordovických, břidlic na horninách svrateckého krystalinika u Poličky.

3.3  Oblast bohemika (středočeská)

Oblast bohemika (Malkovský, 1979) zahrnuje především barrandien (název podle F. Pošepného (1895) na počest J. Barranda). Rozsahem zcela převládá proterozoikum barrandienu, které se člení na části stříbrskou, středočeskou, dobříšskou a kralupskou. Je srovnáváno s brioverienem v armorickém masivu ve Francii. Tvoří jej převážně břidlice a droby hlubokomořského původu (oceánská pánev). Charakteristická jsou pásma podmořských bazických vyvřelin (bazaltů s tholeiitovou tendencí, spillitů, polštářových láv a tufů). S podmořskou vulkanickou činností je geneticky spjat vznik buližníků (černých grafitových kvarcitů), karbonátů a „kamenečných“ černých břidlic s pyritem. V buližnících byla nalezena Acritarcha (svého času nejstarší známé zkameněliny) a radiolaria.

Obrázek 9. Zastoupení bohemika v barrandienu. Vysvětlivky: 1 – jednotky krušnohorského a domažlického krystalinika; 2 – pásma se spility, buližníky a karbonáty v proterozoických břidlicích; 3 – kdyňský masiv; 4 – příbramsko-jinecká a pražská pánev; 5 – středočeský pluton a granitoidy v proterozoiku.

V bohemiku se výrazně uplatňuje kadomský orogenní cyklus, který se plně rozvinul před 660 miliony let. Jeho existence je doložena transgresí kambria a ordoviku na metamorfované proterozoikum (Točník, Praha-Trója, Železné hory). Metamorfní zonálnost ukazuje, že metamorfóza měla charakter středního a vyššího tlaku, většinou je však komplikována překrýváním se zónami metamorfózy hercynské (např. v jihozápadních Čechách).

K bohemiku se z regionálního hlediska řadí i starší paleozoikum barrandienu v pánvích příbramsko-jinecké (intermontání deprese v kadomském orogenu s molasovou sedimentací spodního kambria) a pražské (ordovik až devon s bazickými vulkanity a karbonátovou sedimentací v siluru a devonu). Změny ve složení bazických vulkanitů (tholeiitová tendence) indikují počátek hercynské orogeneze ve svrchním ordoviku. Bohemikum pokračuje v podloží české křídové pánve k východu a postupně se stáčí k jihovýchodu. Svrchní proterozoikum navazuje na proterozoické jednotky v lugiku i sileziku a letovické krystalinikum, starší paleozoikum je ve chvaleticko-sovoluském krystaliniku, hlinecké zóně a chrudimském paleozoiku.

Součástí bohemika jsou četné masivy hlubinných vyvřelin: z velké části zakrytý povltavský pluton, jehož bazickou součástí je neratovický masiv, lounský pluton v podloží křídové pánve a středočeského karbonu a permu, který vychází v jižní části na povrch jako čistecký a jesenický masiv a několik dalších těles, např. stodský a štěnovický masiv, gabro u Teplé, kokotský a přeltovský peň, spojované uměle do tzv. "západočeského plutonu".

Zatímco v předcházejících oblastech krystalinika Českého masivu převládají nepochybně jednotky formované kadomskou orogenezí, v dalších jednotkách má určující roli orogeneze hercynská, i když i v nich mají velký rozsah části kadomského stáří. Jsou to oblast krušnohorsko-durynská (saxothuringikum) a lugikum (západosudetská oblast).

Obrázek 10. Pozice lounského plutonu v předkarbonském podloží. Vysvětlivky: 1 – fylity a droby svrchního proterozoika; 2 – metabazalty; 3 – diority tělesa u Bechlína; 4 – biotitové granity lounského plutonu; 5 – biotitové granodiority čisteckého masivu; 6 – fenity a mylonity; 7 – muskovitový granit vrchu Černá kočka; 8 – zlomy; 9 – vrty; 10 – izohypsy předkarbonského podloží.

3.4  Oblast krušnohorsko-durynská (saxothuringikum)

Saxothuringikum buduje Krušné hory a Fichtelgebirge. Na severu a severozápadě je překryto mladšími jednotkami převážně mesozoickými, v jižní a jihozápadní části je jeho styk s bohemikem komplikován zlomovým systémem krušnohorského a litoměřického zlomu („oherský rift") a jen místy je naznačen jejich metamorfní přechod (např. svatavské krystalinikum a krystalinikum Oparenského údolí). Vůči lugiku je oblast oddělena středosaským nasunutím. Z regionálního hlediska se v české části této oblasti rozlišují:

• krušnohorské krystalinikum,

• smrčinské krystalinikum,

• krystalinikum Českého středohoří a oparenské krystalinikum,

• oharské krystalinikum zahrnuje výskyty krystalinika v údolí Ohře,

• chebsko-dyleňské krystalinikum,

• krušnohorský pluton, Mísař et al. (1983) krušnohorský pluton neuvádí jako hlavní jednotku. Vzhledem ke geologické pozici souvislých skrytých těles a frekvenci v naší i zahraniční literatuře považujeme za nutné tento termín respektovat v uvedeném širokém významu, protože tvoří podloží valné části krušnohorského krystalinika a vystupuje na povrch v masivech karlovarském, blatenském, flájském, nejdeckém, preiselberském, cínoveckém, krupském, kynžvartském a dalších, včetně teplického tělesa.

• tachovské krystalinikum,

• durynsko-vogtlandské paleozoikum,

• slavkovské krystalinikum,

• krystalické břidlice v erozních oknech oharském, bílinském a Českého středohoří.

V krušnohorsko-durynské oblasti jsou zastoupeny hercynské i kadomské metamorfity. Ke kadomským patří arzberská skupina (nejsvrchnější proterozoikum – vendt až kambrium), krušnohorská skupina s eklogity, erlany a skarny a s konglomerátovými rulami, jáchymovská skupina, nejstarší skupina freiberská a kadomské plutonity (šedé a červené krušnohorské ortoruly). K hercynským patří hermsdorfská skupina a vogtlandsko- saské paleozoikum v Ašském výběžku a hercynské plutonity, tvořící tzv. krušnohorský pluton v podloží převážné části krušnohorsko-durynské oblasti. Jeho součástí jsou na povrch vystupující masivy karlovarský, smrčinský, cínovecký a další. Podíl jednotlivých součástí je závislý na úrovni denudace. V nejh1ouběji odkryté severovýchodní části krušnohorského krystalinika převládají nejstarší členy, směrem k jihozápadu postupně přibývá podíl paleozoika a jednotek hercynských.

V chebském krystaliniku stoupá metamorfóza od fylitů do dvojslídných svorů se staurolitem a v navazujícím dyleňském krystaliniku až do biotitových rul s andaluzitem a sillimanitem, které přecházejí na jihu do tachovského krystalinika přechodní oblasti.

Samostatnější postavení má krystalinikum Slavkovského lesa, které statigraficky patrně patří ke středočeskému proterozoiku, je však proniknuto a kontaktně metamorfováno intruzemi karlovarského masivu.

Výchozy v podloží podkrušnohorských pánví zčásti náleží ke krušnohorskému krystaliniku a zčásti naznačují přechod do středočeské oblasti (oparenské krystalinikum). Charakteristické jsou leptynity a granulity, u Třebenic spjaté s granátovými ultrabaziky.

3.5  Lugikum (též západosudetská oblast)

Oblast Lugika zahrnuje prostorově podstatnou část Jizerských hor, Krkonoš a Orlických hor. Patří sem tyto geologické jednotky:

• krkonošsko-jizerské krystalinikum. V něm se rozlišují krystalinika krkonošské, jizerské, rýchorské, železnobrodské, ještědské, zvičinské, maršovické a leszcyniecká jednotka.

• orlicko-kladské krystalinikum

• krystalinikum labského břidličného pohoří

• lužický pluton

• krkonošsko- jizerský pluton

• masivy orlicko-kladského krystalinika (novohrádecký, javornický, litický, kudowský a zlatostocký)

• novoměstské krystalinikum

• zábřežské krystalinikum

• staroměstské krystalinikum

Lugikum je stejně jako krušnohorsko-durynská oblast, součástí saxothuringika. Jsou v něm zastoupeny jednotky moldanubického typu (Soví hory) a kadomské jednotky, tvořené metamorfovanými sedimenty oceánské pánve s paleovulkanity i magmatity (červené ortoruly a migmatity orlicko-sněžnického krystalinika, převážná část lužického plutonu). Kadomské jednotky jsou zastoupeny v krkonošsko-jizerském krystaliniku a v jednotce leszcyniecké (monotónní albitové fylity a svory s tělesy bazických vyvřelin a ortorul). Na nich spočívají jednotky paleozoické (ordovik až spodní devon) s hojnými metabazity a karbonáty, v železnobrodské části s výskyty hornin facie modrých břidlic (výjimečné v celém evropském hercynském orogenním pásmu) a s hojnými ortorulami v části jizerské. Jde nejspíše o přeměněné ekvivalenty kadomského lužického plutonu. Nepochybně paleozoické jsou jednotky v ještědském a rýchorském krystaliniku.

4  Hercynské jednotky

Ve středním ordoviku dochází v Českém masivu k hercynskému vývoji. Riftogeneze se projevuje změnou charakteru vulkanismu (subsekventní kadomský je nahrazen tholeiitovým riftogenním) a velmi nápadnou změnou tektonickému režimu. Zatímco v proterozoiku převládají směry SV-JZ, uplatňující se ve stavbě barrandienu i v orientaci os staropaleozoických pánví a výrazněji v hlubší stavbě (střídání tíhově kladně a záporně porušených zón v kůře a zvlnění plochy Moho v Českém masivu), nabývají od středního ordoviku na významu směry SZ-JV, uplatňující se v oderském, dunajském a labském lineamentu, kde již od ordoviku začal existovat průliv SZ-JV směru (moravská úžina, česko-saský průliv), mezi severním boreálním mořem (Iapetus) a jižním oceánem (Paratethyda). Tento průliv existoval až do jury a křídy a vznikla na něm česká křídová pánev a poklesové pohyby, které se uplatňují dodnes.

Obrázek 11. Schéma izohyps povrchu Moho vrstvy v Českém masivu v km pod povrchem (Mottlová, 1969).

Hercynská orogeneze vyvrcholila vznikem pásemného pohoří, které se nacházelo v jižní části Českého masivu v období 380 - 290 milionů let. Podle propočtů vycházejících z petrologických a geofyzikálních dat mohlo dosahovat výšky až 8 000 metrů. Směrem k severovýchodu se svažovalo k českosaskému průlivu. Příčinou orogenních procesů byla zřejmě kolize tethydní oceánské litosféry na jihu s česko-francouzským masivem na severovýchodě.

V závěrečných fázích došlo v některých částech Českého masivu k intenzivnímu výzdvihu, takže např. v moravskoslezském spodním karbonu probíhala sedimentace, v Jeseníkách provázená ještě metamorfózou, v jiných částech probíhaly metamorfní procesy ještě v permu (antracitizace uhelných slojí v brandovské pánvi v Krušných horách a ve lhotické pánvi v jižních Čechách). Podobný vývoj byl i při kadomské orogenezi (molasová sedimentace v kambriu příbramsko-jinecké pánve a přetrvání metamorfních procesů v moldanubiku do spodního ordoviku).

Obrázek 12. Schéma vzniku hercynského orogenního pásma v kolizní zóně oceánské a kontinentální litosféry. Zóna moldanubická (MD), sasko durynská (ST) a rhenohercynská (RH) jsou erozní relikty v řezu epivarického peneplénu.

Obrázek 13. Současná erozní úroveň povrchu Českého masivu. 1 – paleozoické jednotky; 2 – izohypsy denudace v km; 3 – hlavní zlomová pásma.

V hercynském patru se v Českém masivu vyvinuly:

• oceánská pánev: moravskoslezský devon a spodní karbon (kulmský vývoj odpovídá hercynskému flyši),

• pánve ostrovních oblouků: paleozoikum krušnohorsko-durynské a lugické oblasti,

• vnitrohorské pánve: centrální podkřídová pánev, karbon a perm brázd (boskovické, jihlavské a blanické),

• týlové pánve, kterými jsou podle Havleny středočeská a plzeňská,

• předhlubeň je hornoslezská pánev a jejím výběžkem (podle Havleny 1970) je podkrkonošská pánev,

• okrajové pánve v předpolí orogenu: dolnoslezská pánev.

K hercynské orogenezi v Českém masivu patří tyto magmatické formace:

1. Riftový ("iniciální") ordovický vulkanismus v pražské pánvi (svrchnoordovické, silurské a devonské vulkanity) a devonský až spodnokarbonský v Jeseníkách s charakteristickými přechody od alkalického k tholeitovému typu.

2. Orogenní magmatity: ortoruly v plášti středočeského plutonu (mirovické, starosedelské), ultrabazika v moldanubiku.

3. Pozdně orogenní až postorogenní magmatity v krystalinických jednotkách Českém masivu v plutonech středočeském (345 Ma), krkonošsko-jizerském, jihočeském, krušnohorském až po posttektonický teplický paleoryolit (280 Ma). Charakteristické je zastoupení tří litologických typů: formace tonalitová (např. sázavský typ), formace alkalicko-vápenatých granitoidů (nejrozšířenější) a formace durbachitová (ve středočeském a jihočeském plutonu a třebíčském masivu).

4. Subsekventní hercynský vulkanismus: subaerické paleobazalty karbonu a permu (Vraní hory, Železnobrodsko, Zlonice, Kladno, OKR aj.) a snad i subvulkanity (?) moldanubika např. Lásenice.

Česko-saská oblast limnického karbonu a permu zahrnuje jednotky:

• vnitrosudetská pánev (česká část zahrnuje též sedimenty triasu),

• podkřídová karbonská pánev (sudetský karbon a perm):

a) podkrkonošská část,

b) mnichovo-hradišťská část,

c) dílčí pánev česko-kamenická (část srbskokamenická, část žandovská),

d) výskyty kravařský, ještědský, hořický, zvičínský, urbanický, královéhradecký, očelický a orlickohorské výskyty,

e) železnohorská část: sečský výskyt, kraskovský výskyt a problematický stříbrnohorský výskyt (?).

• středočeská karbonská pánev (středočeský karbon)

a) mšenská část,

b) roudnická část,

c) slánská část,

d) kladenská část,

e) rakovnická část,

f) žihelská část,

g) manětínská, plzeňská a radnická část včetně denudačních zbytků v okolí (výskyty stříbrské, u Skapců, merklínské, výskyty, mirošovský, holoubkovský, žebrácký, lísecký a jejich součásti, skočický, ejpovický, svinský, mostišťský, hlohovický, malopřílepský, hýskovský, výtuňský, štilecký, tymákovský, hořovický,

h) blanická část (či brázda): výskyty českobrodský, divišovský, vlašimský, louňovický, chýnovský a lhotický,

i) ohersko-krušnohorská část: výskyty Čermníky, Poplže, Budyně nad Ohří, Levousy, Oparno, Malé Žernoseky, Krásná Lípa, brandovský a mikulovské,

j) orlický karbon a perm a perm boskovické brázdy, který se člení na miroslavský výskyt, rosicko-oslavanskou depresi, tišnovsko-kuřimský práh a boskovickou depresi,

k)  jihlavská část či brázda: výskyty kraskovský, stříbrnohorský a u Hradce Králové v podloží české křídové pánve.

Obrázek 14. Rozšíření limnického svrchního karbonu a permu v Českém masivu. Vysvětlivky: 1 – sudetské mladší paleozoikum; 2 – středočeské a západočeské mladší paleozoikum; 3 – krušnohorské mladší paleozoikum; 4 – mladší paleozoikum brázd.

Český masiv se jako celek v karbonu vyzdvihoval. Splachy zvětralin se usazovaly v některých blocích v limnických pánvích, které tvořily zejména ve střední části Českého masivu souvislou sedimentační oblast, která byla rozdělena teprve v dalším vývoji denudací ve stoupajících blocích na jednotlivé nesouvisející relikty. Tato sedimentační oblast navazovala na dolnoslezskou pánev a přes podkrkonošský permokarbon zasahuje v podloží české křídy jednak k JV do boskovické brázdy, jednak k Z (Mšeno, Mělník, Mnichovo Hradiště), kde navazuje na středočeský permokarbon (Kladno, Rakovník, Plzeň, Manětín). V blanické brázdě vybíhal tento sedimentační prostor daleko k J do okolí Českých Budějovic a k SV zasahoval do oblasti dnešních Krušných hor (Mikulov, Brandov).

Svrchnokarbonské sedimenty se slojemi uhlí jsou hlavně v jižní části této oblasti, sedimentace se postupně stěhovala k SV, kde na Broumovsku přetrvala až do spodního triasu. Dozvuky hercynského vrásnění se projevily zvýšeným tepelným tokem (vysoký stupeň prouhelnění je např. v jižních Čechách a v z. části Nízkého Jeseníku) a hlavně intenzívní vulkanickou činností. Výlevy a proudy kontinentálních paleoryolitů a paleoabazaltů jsou zejména v Podkrkonoší, na Mnichovohradištsku a v okolí Žacléře.

Obrázek 15. Rozšíření hercynských plutonitů v Českém masivu. Vysvětlivky: 1- granity; 2 – granity pod platformním pokryvem; 3 – granodiority; 4-5 – tonality až diority; 6 – durbachity; 7 – záporně tíhově porušené oblasti; 8 – okraj karpatské předhlubně.

Obrázek 16. Interpretace vývoje sedimentačního prostoru labské zóny v devonu (Havlíček, 1970). Předpokládané hranice sedimentačních prostorů: 1 – ve spodním karbonu; 2 – zlomy; 3 – spojení pánví ve středním devonu; 4 – hranice devonské sedimentace; 5 – hranice svrchnokarbonské sedimentace; 6 – důležité vrty.

5  Jednotky platformního pokryvu Českého masivu

Pánve, v nichž sedimentovalo mladší paleozoikum existovaly v mesozoiku hlavně pří okrajích Českého masivu, v Německu (středoněmecká, francká) a v alpsko-karpatských předhlubních. Ve vnitřních částech Českého masivu přetrvala triasová sedimentace jen v dolnoslezské pánvi, měla ovšem již pouze platformní ráz.

5.1  Křída v Českém masivu

Český masiv tvořil v druhohorách část tzv. vindelické pevniny, která oddělovala severoevropské boreální moře od jihoevropského (Tethydy), v jehož prostoru vrcholil vývoj alpsko-karpatského pásemného pohoří. Vliv tohoto vývoje se v Českém masivu uplatnil již v juře. Moře transgreduje na okrajové části Českého masivu na východě, jihu, severu i západě. Podél lužické poruchy v zóně labského lineamentu se vytvořil průliv mezi okolím Drážďan na severozápadě a Brnem na jihovýchodě, v němž obě moře byla propojena. Dokladem jsou zbytky jurských sedimentů u Brna a Krásné Lípy.

Poklesy v zóně labského lineamentu pokračovaly ve svrchní křídě, takže se postupně vytvořila v severních Čechách pánev asi 300 km dlouhá a téměř sto kilometrů široká, zasahující od Drážďan přes Děčínsko, Polabí až k Blansku. Kromě ní zasahovalo severoevropské moře zálivy přes Kladsko ke Králíkům (polická pánev) a na severní Moravě do okolí Osoblahy (výběžek opolské pánve v Polsku).

Z regionálního hlediska je v Českém masivu rozlišována:

• Moravská úžina (česko-saský průliv) k níž patří výskyty jury na lužickém zlomu (Doubice, Kyjov, Brníky, řeka Bělá), v podloží české křídové pánve, v Moravském krasu (Olomučany, Rudice, Habrůvka, Babín), v okolí Brna (Stránská skála, Švédské valy, Hády, Nová hora) a na jihovýchodních svazích Českého masivu spolu s křídovými sedimenty v podloží karpatské předhlubně,

• česká křídová pánev,

• polická (též svatoňovicko-hronovská) pánev,

• osoblažská křída (výběžek opolské pánve).

Obrázek 17. Geologická mapa dolnoslezské pánve (Havlena, 1965). Vysvětlivky: 1 – svrchní křída; 2 – spodní trias; 3 – spodní perm; 4 – svrchnopaleozoické vulkanity; 5- spodní perm; 6 – odolovské souvrství a jeho ekvivalenty - stefan; 7 – žacléřské souvrství – vestfál; 8 – bialokameňské vrstvy – svrchní namur; 9 – walbrzyšské vrstvy – spodní namur; 10 – kulmský vývoj spodního karbonu; 11 – svrchní devon; 12 – silur, kambrium, granity, krystalinikum; 13 – zlomy.

Česká křídová pánev je tvořena na bázi sladkovodními jezerními jíly a pískovci, na které plynule navazují mořské sedimenty, pískovce a slíny. Sedimentace začala v cenomanu, vyvrcholila v turonu a v coniaku zatímco v senonu moře postupně ustupovalo.

V české křídové pánvi jsou oddělovány litofaciální vývoje na základě převládající nebo typizující litofacie (B. Zahálka 1924, Klein in Svoboda et al. 1964, Dvořák 1958). Faciální vývoj ovlivnil i dnešní morfologii. Ohraničení vývojů se proto místy kryje s hranicemi orografických jednotek (např. Balatka et al. 1973). Proti starším představám je ohraničení vývojů upraveno podle nových výzkumů.

Obrázek 18. Křída Českého masivu. Vysvětlivky: I. česká křídová pánev; 1a – lužický vývoj; 1b – jizerský vývoj; 1c – labský vývoj; 1d – orlicko-žďárský vývoj;
1e – oharecký vývoj; 1f – vltavsko-berounský vývoj; 1g – kolínský vývoj; 1h – hejšovinský vývoj; 1i – bystřický vývoj; 2 osoblažský vývoj; 3 jihočeské pánve;
3a – budějovická; 3b třeboňská; 4a – křída u Rudic; 4b – křída u Kuřimi; 4c – křída na jv. svazích Českého masivu; 4d – křída u Hněvošic.

Pohyby, provázející izostatické vyrovnávání změn způsobených alpským vrásněním způsobily, že ze severních Čech a Moravy moře v senonu ustoupilo, jižní část masivu poklesla natolik, že se v ní vytvořily v senonu jihočeské pánve, budějovická (nesprávně českobudějovická) a třeboňská. Písky a jíly v nich jsou až 200 m mocné a vznikaly převážně v jezerním prostředí. Odtok jezera byl k J přes okolí Českých Velenic a Dolního Dvořiště, odkud do jižních Čech sporadicky zasahovaly záplavy z alpské předhlubně. Ještě ve svrchní křídě byla však i v těchto menších pánvích sedimentace ukončena.

5.2  Terciér Českého masivu

V důsledku pohybů spojených s alpínským vrásněním v přilehlých oblastech, došlo v Českém masivu ke vzniku depresí, v nichž se usazovaly sladkovodní sedimenty, i k projevům vulkanismu. Odlišný byl vývoj na jihovýchodním a východním okraji kde byl Český masiv překryt mořem, které se vytvořilo jako předhlubeň rychle stoupajícího alpsko-karpatského pohoří. Moře zasáhlo hluboko do Českého masivu zejména v hornoslezském úvalu tj. v zóně labského lineamentu a na Opavsku v zóně lineamentu oderského.

Obrázek 19. Rozšíření terciéru v Českém masivu. Vysvětlivky: A – pánve a vulkanické horniny: 1a – chebská; 1b – sokolovská; 1c – mostecká; 1d – Doupovské hory; 1e – České středohoří; 2 – žitavská; 3a – budějovická; 3b – třeboňská. B – areály s relikty sladkovodních sedimentů: 4 – okolí Tachova; 5 – okolí Domažlic;
6 – okolí Plzně; 7 – Krušné hory; 8 – okolí Prahy; 9 – okolí Šluknova a Varnsdorfu; 10 – okolí Liberce; 11 – Rychnov u Jablonce n. N.; 12 – okolí Železného Brodu; 13 – okolí Jičína; 14 – z. od řeky Úpy; 15 – okolí Kutné Hory a Ledče n. S.; 16 – z. úpatí Orlických hor; 17 – povodí Orlice; 18 – okolí Uhelné a Vidnavy;
19 – okolí Jihlavy; 20 – okolí Moravských Budějovic a Znojma; 21 – okolí České Třebové a Lanškrouna; 22 – boskovická brázda; D – jižní okraj rozšíření rozptýlených vulkanitů.

Důsledkem alpínské orogeneze byl rozpad masivu na bloky, z nichž dlouhodobě klesající obsahují sedimentační prostory terciéru (jihočeské pánve, západočeské pánve a pánve podkrušnohorské) a stoupající, jako Šumava, Krkonoše, Krušné hory a část Vysokého Jeseníku, které stoupají dodnes. Protože při tom vznikaly synformní (klesající) a antiformní (stoupající) struktury s osami paralelními s okrajem alpského orogenního pásma (patrně v souvislosti se zatížením okraje masivu), mluví se v této souvislosti o saxonském vrásnění.

Z regionálního hlediska rozlišujeme:

1.    jihočeské pánve:

a) budějovická,

b) třeboňská,

c) novoveská,

d) turovecká,

e) sepekovský a ratajský výskyt,

f) jehnědenský výskyt,

g) strakonický výskyt.

2.    západočeský terciér:

a) plzeňská pánev (Pouba, Špinar 1951),

b) výskyty u Ejpovic a Kyšic,

c) výskyt u Všerub,

d) klatovské výskyty.

3.    podkrušnohorské pánve:

a) chebská,

b) sokolovská (části: sokolovská s.s., chodovsko-staropolská, karlovarsko-otovická, hroznětínsko-ostrovská a popř. opatovická),

c) severočeská (zastaralé a nevhodné označení chomutovsko - mostecko - teplická pánev) zahrnuje části: žatecko-pětipeská, chomutovská, mostecká s.s., teplická a vilímovsko-žebětínský výběžek.

4.    žitavská pánev – hradecká část

5.    na Českém masivu jsou četné další relikty sladkovodního terciéru : terciér tachovské brázdy (Mariánské lázně, Bor u Tachova) a v jejím pokračování (Klenčí p. Č.), terciér jihlavské brázdy (Jihlava), výskyty u Ledče n. S. a v oblasti české křídové pánve a lugika (Šluknov, Varnsdorf, Liberec, Jičín, Tichá Orlice, Vidnava, Uhelná). Výskyty mořského terciéru na Moravě patří vesměs ke karpatské předhlubni (Moravské Budějovice, Znojmo, Oderské vrchy, Nízký Jeseník aj.).

Obrázek 20. Geologická mapa jihočeských pánví podle Malechy et al. 1964. Vysvětlivky: 1 – souvrství lipnické, zlivské, mydlovarské, domaninské, ledenické a vltavínonosné štěrkopísky – oligocén – pliocén; 2 – souvrství klikovské – senon; 3 – permokarbon; 4 – krystalinikum a magmatity moldanubika; 5 – zlomy.

Během celého terciérního období dochází v oblasti podkrušnohorských pánví, České křídové pánve a v Nízkém Jeseníku k vulkanické aktivitě, která je mnohými autory spojována s terciérní riftogenezí v rýnském prolomu (oherský a slezský "rift"), vzhledem k tomu, že jde převážně o alkalické bazalty bez tholeiitové afinity, jde spíše o finální vulkanity spojené také se saxonskou tektogenezí.

V české neovulkanické oblasti se rozlišují

a) vulkanická zóna krušnohorská (České středohoří, Doupovské hory, chebská periferní část, stříbrská periferní část),

b) vulkanická zóna lužicko-labská, ploučnická část, děčínská, jičínská části,

c) vulkanická zóna české křídové pánve (slánská část, mladoboleslavsko-hradecká část)

d) slezská vulkanická zóna: část Nízkého Jeseníku, část hornoslezské pánve.

Intenzivní vulkanická činnost v Poohří vytvořila podmínky pro vznik akumulací celé řady nerostných surovin (hnědé uhlí, žárovzdorné jíly, bentonity aj.). V jižních Čechách byla sedimentace klidnější a diferenciace menší. Vznikly pestré jíly a písky a jen výjimečně usazeniny jiného druhu (lignit, křemelina).

Zcela odlišné byly podmínky v karpatské čelní předhlubni na východní Moravě (východně od linie Znojmo – Vyškov – Karviná). Také v této oblasti byla sedimentace ovlivněna tektonickými pohyby, zejména pohybem příkrovů Vnějších západních Karpat a tím postupným stěhováním moře přes okraj Českého masivu a stoupající tendencí masivu (vznik kaňonů nesvačilského a vranovického). Odlišný je také vulkanismus: součástí příkrovů jsou křídové vulkanity těšínitové formace, v předhlubni se pak projevují subsekventní vulkanity dvou vulkanických fází:

• starší – (počátek miocénu až 20 Ma): bazalty a andezitoidy Uherský Brod, Luhačovice, Starý Hrozenkov, pyroklastika godulského souvrství

• mladší – (kolem 11,80 Ma): dacity a ryolity Kobeřice (Bendův mlýn), Komorní hůrka u Otic, tufy a tufity v sedimentech badenu v předhlubni (Hranice) i vídeňské pánvi.

5.3  Kvartér Českého masivu

Kvartérní vývoj je ve znamení dvou geologických procesů. V ledových dobách byly určujícím faktorem procesy probíhající v předpolí kontinentálního ledovce (periglaciální vývoj v holocénu), v uplynulém milionu let začal stále více ovlivňovat i geologický vývoj člověk. Proto je toto období označováno jako antropocén.

Periglaciální vývoj určujícím způsobem ovlivňuje i regionální  členění kvartéru v Českém masivu. Rozlišuje se:

· kvartér oblastí kontinentálního zalednění:

a) oblast kontinentálního zalednění severních Čech,

b) oblast oderská.

· kvartér extraglaciálních akumulačních oblastí:

a) Polabí,

b) podkrušnohorské pánve,

c) kvartér Českého Středohoří,

d) pražská plošina,

e) plzeňská kotlina,

f) Moravské úvaly.

· kvartér denudačních oblastí (vrchoviny a hory Českého masivu).

Obrázek 21. Kvartér Českého masivu. Vysvětlivky: A – kvartér denudačních oblastí; B – kvartér akumulačních oblastí: B1a – oblast kontinentálního zalednění; B1b – oblast oderská. Kvartér extraglaciálních oblastí: B2a – Polabí; B2b – podkrušnohorské pánve; B2c – České středohoří; B2d – Pražská plošina; B2e – plzeňská kotlina; B2f – moravské úvaly.

Zatímco v terciéru ještě značná část Čech byla odvodňována k jihu a k východu přes jihočeské pánve do alpské a přes západní Moravu do karpatské předhlubně, saxonské tektonické pohyby způsobily v pliocénu změny v říční síti, takže počátkem kvartéru byly vody z Čech odvedeny Labem do Severního moře. Rozvodí se tak posunula vesměs na hřebeny pohraničních hor. Klima se počátkem kvartéru postupně ochlazovalo a v době největšího rozšíření severský ledovec zasáhl na území ČR na Ostravsku a v Čechách do Frýdlantského výběžku. Horské zalednění je z té doby známo i z Krkonoš a Šumavy. Periglaciální klima způsobilo rozsáhlé zvětrávání hornin, vznik kamenných moří (Čertova stěna na Šumavě), vznik svahových hlín a sutí, rašelinišť a v nížinných oblastech vznikají rozsáhlé sprašové závěje. Do kvartéru výjimečně přetrvala také vulkanická činnost v západních Čechách (Komorní hůrka u Františkových Lázní) a na severní Moravě (Venušina sopka u Bruntálu, Velký a Malý Roudný).

Obrázek 22. Regionálně geologické členění kvartéru v oblasti Českého masivu a rozšíření některých pleistocenních hornin a fenoménů (Návrh 1976). Vysvětlivky: 1-2 – kvartér jako regionálně geologická jednotka; 3 – významnější výskyty pleistocenních soliflukčních svahovin; 4 – výskyty pleistocenních horských ledovců a firnových polí; 5 – pliocénní až pleistocénní vulkanity a pyroklastika.

6  Současný vývoj (antropocén)

Současný vývoj Českého masivu je kontinuálním pokračováním dřívějších geologických etap. Liší se od nich především rozvojem antropogenního ovlivnění geologického vývoje, a proto je kvartér oprávněně dělen na starší holocén a mladší antropocén začínající po skončení ledových dob. Současný vývoj charakterizují následující geologické procesy:

1. Pohyb Českého masivu v rámci pohybu euroasijské litosférové desky není jednoznačně objasněn. Podle paleomagnetických dat se Český masiv od devonu pohybuje k SZ z 19° jižní šířky (tedy zhruba z míst kde je dnes ostrov Réunion) až k nynější poloze na 51° severní šířky. Naproti tomu paleobotanické údaje naznačují spíše pohyb k jihu, stejně jako geodetické údaje z jihu Evropy (Gibraltar), podle nichž se kontinent pohybuje v posledních 10 tisíci let k jihu.

2. Izostatické pohyby indikují významný výzdvih okrajových částí Českého masivu, např. v Jeseníkách v okolí Pradědu v kvartéru dochází k výzdvihu až o více než 600 m, na Šumavě vůči budějovické pánvi o 800 m, v Moravské bráně stoupá Český masiv vůči Západním Karpatům o 10 mm ročně. S těmito pohyby souvisí vznik mikrootřesů. Na jižní Moravě je popsán 3 metrový skok v holocenních sedimentech (Leichmann, Hejl 1996) a otřesy související s výzdvihem v Jeseníkách byly popsány od Šumperka, Jevíčka, Opavy (Havíř, Skácelová 1996). Antropogenního původu jsou pohyby způsobené odlehčením těžbou (např. na Ostravsku či v severní části rosicko-oslavanské pánve), nebo zatížením přehradami (pok1esy o 12 mm v okolí orlické přehrady a s nimi spojená mikrozemětřesení). Možná řítivá zemětřesení jsou na Žacléřsku, v západních Čechách a v Moravském Krasu. Významný pohyb je současné vzdalování Českého masivu a Západních Karpat na hranici Znojmo - Vyškov- Karviná o několik mm ročně. Málo známy jsou pohyby v horninách způsobené přitažlivými silami Měsíce a Slunce (tzv. přílivové). Bezpochyby ovlivňují migraci fluidní fáze v horninách.

Obrázek 23. Epicentra zemětřesení ve střední Evropě s výraznou vídeňskou linií, po níž se šíří hlavně alpská zemětřesení.

3. Teplotní pole je poměrně klidné s výraznou geotermální anomálií v saxothuringiku (krušnohorská anomálie), většinou nepřesahující 50 mWm^-2, teplota v hloubce 500 m kolísá mezi 25-30° a v 1000 m kolem 50° C.

4. Antropogenně jsou nejvíce porušena elektrické a magnetické pole. Vzhledem k hustotě elektrifikovaných tratí, elektromagnetického smogu ve městech a vedení vysokého napětí se dá říci, že na území neexistuje ani cm² nenarušeného elektromagnetického pole. Kolísavé, ale varující je ovlivnění antropogenního geochemického pole. Průmyslového původu je znečištění kadmiem ve velkých městech (Praha, Brno), olovem (Chlum u Třeboně – sklárna vyrábějící olovnaté sklo způsobila zvýšení obsahu olova v píscích třeboňské pánve až na 3000 ppm), u Brtnice na Jihlavsku u koželužny je výrazné znečištění chrómem, v Podkrušnohoří arsenem z aerosolů z uhelných elektráren. Zemědělské obdělávání způsobuje znečištění zejména prvky z hnojiv (např. kadmiem z fosfátů) a ropnými látkami.

5. Eroze v přírodě má v Českém masivu vyvážený charakter (zhruba 1 cm za 100 let je kompenzováno tvorbou půd řádově stejné hodnoty), ale rovnováha je porušována lidskou činností. Rychlost eroze je až desetinásobně urychlena (zemědělsky, hlavně orbou, turistikou apod.), rovněž tak tvorba půd je mnohonásobně urychlena při zemědělském obdělávání.

6. Velkým zásahem do geologického vývoje jsou antropogenní formy reliéfu. V Českém masivu je to zejména změna orientace krajinných forem budováním náspů (silnic, železnic) a valů, vytváření terasového uspořádání a tvorba výsypek, navážek a hald. Geologický režim velmi výrazně ovlivňuje i transport. Patří sem změny režimu odnosu větrem (větrolamy, města), vodou (transport upravenými říčními toky) a hlavně antropogenní přemisťování hmot: v České republice je ročně přemístěno na 300 000 m³ horninových hmot, (tj. 12 Řípů za rok a celé Krušné hory za 5 let).

7. Poměrně stabilizovaný je režim odtoku vod. Převážná část Českého masivu je odvodňována do Severního moře (povodí Labe), Slezsko a severní Morava a nejsevernější výběžky Čech do moře Baltského a střední a jižní Morava do Černého moře.